Jerson: Tady jsi narazil na závážnou věc. Máš pravdu v tom, že vynutit se to nedá. Osobně si myslím že každýt má svou cestu a začátek může být kdekoliv. U mě to na začátku byla láska k pravdě, ať už bude jakákoliv a pýcha v tom, že ji dokážu najít. Dlouhou dobu jsem hledal pyšně, ale upřímě. Díky té pýše jsem si už mnohokrát myslel, že jsem na správné cestě, ale nakonec ta upřímnost a láska k pravdě mají zásluhu na tom, že hledám do teď a během té cesty se ta pýcha zmenšuje a proměňuje, i když jsem si ji pořád vědom. Každopádně díky tomu hledání jsem si tu pýchu uvědomil a také mnoho jiných věcí, které mi dávají větší naději, než mi před tím dávala ta pýcha.
Co se tím snažím říct. Myslím, že člověk k tomu hledání potřebuje v prvé řadě tu upřímnou lásku k pravdě, ať už bude na konci cokoliv (třeba i nic), protože to jediné, co ho na té cestě udrží hledat dost dlouho, neb ta cesta je opravdu dlouhá a mnohdy to vypadá, že se člověk vrátil na začátek, s prázdnýma rukama. Časem možná člověk začne tušit, že nikdy se nevrací na začátek a nikdy nemá prázdné ruce. Pouze boří to, co potřeba zbořit je (tedy to, co opravdu překáží nebo svádí ke klamnému cíly).
Ale je to jen moje zkušenost, možná je dost individuální a je to zkušenost prvních pár kroků na cestě, která nevím kam vede. Někteří jdou jinou cestou a mnozí budou namítat, že ta moje je špatná (nebo zbytečně klikatá), málo věřím a miluju, neotvírám se, apod. Já jsem ale zase vůči příliž rychlím výsledkům ze zkušenosti podezřelý, byly k ničemu, pouhé iluze. Na nějaké spěchání i třeba upřímně naivní, je to asi příliž posvátné a závažné. Ale jen hádám.
Sirien: Platná námitka. Za sebe odpovídám tím, co jsem psal Jersonovi. Klíčová je upřímnost hledání, potom je asi jedno, kde se začne (imho i třeba v ateismu) a je téměř jisté, že se tam neskončí. Aspoň ne v té podobě chápání, jak to bylo na začátku. Kdo moc spěchá, dostane většinou to co chce, rychlé výsledky. Stejně tak když má někdo jasno hned na začátku, dostane svou neochcějnou jistotu že ví. Věda taky stojí na provizorních výsledcích, podle mě každé opravdové poznávání.
Já už hledal všemožně: filosofie, hermetismus, pohanství, východ i křesťanství, new age, gnóze, teosofie apod. Ale ze začátku to spíš bylo hledání toho, jak vlastně hledat a kde. Ze začátku člověk hledá dost povrchně a v odlišné kvalitě (myšleno filosoficky, nikoliv materiálně), což je nutnost, protože asi až dokonce nebude přesně vědět, co vlastně hledá. Teď už hledám hlavně tam, kde se mi hledá "dobře" , kde je to pro mě nejpřirozenější (což nebyl ani tak vědomý výběr, jako spíše se to vytříbylo samo - to jsem si taky uvědomil, co to opravdu znamená víra: vynutit si ani vybrat si nejde. Tehdy člověk začne hledat nejen v sobě, ale hlavně konečně začne být opravdu tím, kdo hledá), což může být pro různé lidé různé a může se to možná i měnit. Taky je pravda, že jsem kvůli tomu z pragmatických důvodů skončil na religionistice, což asi hádám každý nebude ochotný :-)
To že spousta lidí tvrdí, že už našlo je nevyhnutelné, vzhledem k tomu, kudy všude to hledání vede a kolik model je po cestě (nemluvě, že si ve své nedočkavosti po cestě stavíme modly vlastní). To že se tím mnozí živí nebo si staví pomník svému egu je nanejvýše politováníhodné nejen kvůli nim, ale kvůli tomu že házejí klacky pod nohy ostatním, kteří hledají také a spamují jim tak cestu. Nikdo na začátku nemá jistý způsob jak odhalit šarlatána nebo naivního snílka od mistra. Proto je potřeba ta upřímnost a proto také každý najde podle toho, co opravdu hledá. Konec konců, odkud taky člověk bere tu jistotu, že zrovna on je toho schopen a že on má to právo? Jako pro Jersona, pouze má zkušenost, nikomu ji nenutím.