Colombo píše:
Píše:
F: 1. proč by mi mělo záležet na prospěchu celku?
C: A myslíš si, že mravenci na tom nějak záleží? Že si to uvědomuje? Viz koncept dobra a zla.
Jenže já narozdíl od mravence mám poměrně velkou možnost si uvědomit situace, ve které jsem, a jak na ni budu reagovat. Mohu si uvědomit i meta-morálku (nejen vynucovaná pravidla, ale i proč jsou taková, jaká jsou). Mohu se rozhodnout chovat se nemorálně a může mi to procházet. Ergo mohu si uvědomovat, že etika je jen nástroj, sloužící jako prospěch celku, říct si ne, můj prospěch je pro mě důležitější, a od té doby se na dodržování etických pravidel společnosti vykašlat, a potrestán mechanismy společnosti budu jen tehdy, pokud budu nešikovný.
Ergo bez Boha jakožto autority mizí důvody, proč se morálně chovat (proč by mi prospěch celku měl být nadřazený). Takovou uvažování totiž vždy předpokládá morální pravidla na vyšší úrovni.
***
Teď si to s Vaším dovolením sám zrelativizuji: v člověku jsou zakotveny mechanismy, které ovlivňují, kdy bude šťastný, a kdy ne. Může být šťastný navzdory tlaku společnosti, a nešťastný navzdory souladu s ní. Mám osobně za to, že dodržování morálních pravidel (a za referenční pravidla považuji osobně samozřejmě křesťanská) povede k tomu, že budu šťastnější. Bohužel to nemám moc jak dokázat - na to bych potřeboval prostudovat sociologické / psychologické průzkumy související s tématem.
Pak je tady další problém - empatie. Pokud budu ubližovat svému okolí (zjednodušeně to budu považovat za nemorální), musím bud vypnout empatii (to je ale jistá forma sebezmrzačení), nebo si budu takovým chováním ubližovat. Podobný princip vidíme i u morálního chování: pokud porušuji principy morálky, musím vypnout nebo omezit její vnímání (svědomí), nebo si budu ubližovat.
Motivaci k morálnímu chování tedy vidím nejen v mém okolí, ale také (a možná spíše) v mě samém.
***
Colombo: ad zvířata - částečně o tom vím (díval jsem se na nějaké materiály okolo teritoriálních bojů šimpanzů), díky za upozornění. neříkal jsem nicméně (doufám), že se zvířata morálně / nemorálně nechovají - to si rozhodně nemyslím. Snažil jsem se říct, že ten jejich svět je našemu stále velmi vzdálený ve své hloubce, šířce, a sebeuvědomění.
Ad diktatura: nemyslel jsem samotnou diktaturu, ta může být založena na etických normách, np. Myslel jsem tím zvláštní subtyp diktatury, který se zatím nevyskytnul (IMHO), a který by byl založen jen na technických normách - například by vše bylo přepočítáno na peníze a úplně bychom opustili axiomy jako "lidé by si neměli ubližovat, je zakázáno krást..." a hodnotili bychom to čistě ekonomicky. V takovém případě se už o morálce IMHO mluvit nedá (možná na nejvyšší úrovni abstrakce, kde bychom řekli, že morální je to, co společnosti přinese více peněz - ale to je dost slabé).
Hugo 15: obviňuješ mě (myslím to technicky, ne osobně :)) z komunikačního faulu, ale já ho tam pořád nevidím, takže sorry, jestli jsem mimo. Tvoje připomínky mi nepřijdou validní:
- možná mě to stojí více zdrojů - ale proč to neudělat, pokud nebude zisk větší?
- možná na to přijdou - ale pak kritériem není moje morálka, ale moje šikovnost
Ergo to jsou důvody, proč se někdy chovat morálně - ale ne vždy, tak jak to chtějí tradiční morální (náboženské) systémy.
Krátkodobá výherní strategie může být výhodná i dlouhodobě - a to tehdy, kdyř se ostatní stále budou chovat morálně, a nepotrestají mě (to potvrzuje teorie her).
***
Colombo a přirozenost: vztahuji to k soudobému stavu člověka, a myslím tím to, jak obvykle funguje. Např. člověk je přirozeně společenský: v současnosti má většina lidí potřebu naplnitelnou jen skrze sociální interakci. Stačí to takto?
***
Colombo píše:
Ta populace/jedinec/druh, který dokáže odštěpovat jiné populace a vytvářet jedince, kteří jsou přizpůsobeni na jiné prostředí, než ve kterém se jedinec/populace nachází, je úspěšnější.
Colombo: proč by znakem úspěšnosti mělo být to, že dokáži přizpůsobovat své jedince na podmínky, ve kterých se nenacházejí? To mi nepřijde moc logické.
Ale souhlasím s tím, že je třeba stále adekvátně reagovat na vývoj - někdy ale také jeho odmítnutím ;) Např. nacistická společnost vznikla vývojem ze společnosti demokratické - to ale neznamená, že by ostatní společnosti byly úspěšné jen tehdy, pokud by absorbovaly některé její prvky.
Jinak dospívání / oddělení se od rodičů a nalezení vlastního místa je naprosto klíčové, už protože se v poslední době nějak člověk nedokáže dost rychle přizpůsobovat vývoji společnosti. IMHO jeden z rozdílů dnešní společnosti od tradičních je ten, že zkušenosti předchozích generací jsou častěji mimo mísu díky obrovským změnám, ke kterým dochází rychlým tempem.
Nemyslím si, že by toto oddělování se nutně muselo procházet vzpourou :) Ale to už je otázka moudrosti rodičů a jejich výchovy. Odloučení se != vzpoura :)