Sorry jako, ještě jeden díl Sherlocka. Koho to neba, nechť to přeskočí.
Velká hra. Opět epizoda s ultravysokým hodnocením, tady kapituloval i Sirien.
Podle mne je tu docela názorně vidět několik klíčových principů celého seriálu, které se zřejmě publiku strašně líbí, a mně se naopak velmi nelíbí.
Scénář tu narazil na základní dilema všech Sherlockovských adaptací – jak roztáhnout povídku na rozměr celovečerního filmu. Ono je totiž důležité si uvědomit, že rozměr románu měly jen čtyři původní Holmesovky, což vede k nekonečné recyklaci Baskervillských psů (je jasně nejlepší). Tento seriál se vzepřel tomuto letitému diktátu tím, že sáhl po méně provařené Studii v šarlatové. Z toho šlo udělat různými triky a vylepšeními perfektní první díl (mimochodem, kolega Ritchie na to šel úplně stejně se Znamením čtyř).
Velká hra na to šla jinak; pokusem složit více povídek do jednoho celku. Nápadné jsou zejména Bruce Partingtonovy dokumenty. Zbylé tři epizody jsou sehnané kdovíodkud, jedna je očividně ukradená z Vražd v Midsommeru (falešný obraz).
No, co se s těmi epizodami stalo – vlastně z nich nezbylo vůbec nic, jen několik klíčových bodů, vyprávěných mobilem nebo čtených z nějakého záznamu, stručný obsah díla. Divák je informován několika flashbacky, ale je dobré si uvědomit, že Holmes nemá k dispozici ani to. Realita těchto příběhů je zprostředkovaná, Holmes nemůže mít u některých ani jistotu, že se takový případ vůbec stal. Přiznám se, že jsem dva případy ze čtyř okamžitě zapomněl a nevím, o čem byly. Expozice i řešení proběhly takovou rychlostí, že člověk stačil říci „aha, tak to bylo“ a obratem to pustil z mysli. Umělecký dojem 0.
„Všechny epizody jsou geniálně provázané“, praví jeden z typických komentátorů na csfd. Geniální provázání spočívá v tom, že všechny musí Holmes vyřešit s countdownem, neb je přednáší telefonem nějaký nešťastník, který má na sobě časovanou bombu a pokud případ nebude vyřešen, neznámý padouch bombu odpálí. Opět se tu opakuje to, že Holmes má pouze hlas v telefonu, nemá žádnou jistotu, že nějaký maník s bombou existuje. Divák, naproti tomu, dotyčného zoufalce vidí naživo. Díky této kouzelnické hypnóze atraktivním obrazem mu zřejmě ujde šílená nepravděpodobnost toho, že Moriarty zřejmě sbírá lidi po ulici jako maliny, jak se mu právě hodí, v určený čas. Nebo je má dopředu složené v nějakém skladu, těžko říci. Vizuální retuš a dojem je tak silný, že naprosto vymazává řešený případ; právě tím se mi stalo, že jsem na obsah případů obratem zapomněl. Stejně na nich moc nezáleží, jakmile je Holmes vyřeší, maníka pustí a jedeme dál. Na konci sice tvrdí Holmes, že důležitý byl ten Bruce Partington, ale nakonec taky není, Moriarty demonstruje, jak ho to vůbec nezajímá.
Ve skutečnosti totiž je linie děje založená na těch zoufalcích s bombou; to je vlastní nosný a aktuální děj, o který jde. A i tady jde opět o redukci děje na nejzákladnější kostru; první týpek s bombou je nějaká paní, druhý nějaký pán, třetí – ano, už se chytáte a hádáte správně – dítě, pak je ještě vetchá stařenka, a ano, hádáte správně, tady se to zadrhne. No, a pátého maníka s bombou asi uhádnete také. Jak by mohl být padouch ještě strašlivější a odpornější, než tím, že bude hodně osobní?
Jako pardon, jestli je tohle „geniální provázání“, tak já jsem čínská váza. Taková provázání příběhů vyrábí kdejaký amatér, když s tím začíná. „Geniální provázání“ je u mne až takové, kde si divák nevšimne, že k něčemu takovému vůbec došlo.
Stran „velkého finále“ jsem moc nepochopil, proč tam Holmes vlastně šel a co od toho očekával. Zřejmě, že když odhalí padoucha, ten se rozpláče a odevzdá se do rukou policie. Divný byl i závěr s cliffhangerem; nemyslím, že by to svědčilo nějaké genialitě. Jo a mimochodem, na většinu moderních výbušnin nemá střelba žádný vliv, takže poslední záběr moc nefunguje.
Tím se dostáváme k další položce, a to je Moriarty. Holmesův kánon moc prostoru nedává; Moriarty je tam velmi ledabyle načrtnutý, zcela standardní ďábelský padouch, který nevyniká naprosto ničím. Jeho životnost je s bídou 20 stran, prohodí jen pár replik. Prostor pro tvorbu Moriartyho je proto velice volný. Základní nápad na Moriartyho v seriálu Sherlock je podle mne skvělý a originální; udělat ho jako důsledný protipól Holmese, totiž nezávislého poradce zločinců. Jakéhosi antidetektiva, zahladitele stop, zakrývače pravdy, falšovatele událostí.
Nápad je to skvělý, ale má jedinou vadu; takový poradce se musí zaměřit hlavně na to, aby byl dokonale neviditelný. Jinak přijde o kšefty. Moriarty se celou dobu chová naprosto opačně, jako Joker, agent chaosu, který chce vidět svět hořet. Nutí Holmese luštit svoje vlastní případy, jen tak, pro zábavu, aby je prozradil světu; je mu úplně jedno, že tím vlastně pošle svoji práci ke dnu a že si ho žádný nový klient už nenajme. Ostatně, o něco dál v seriálu se zastřelí, z velmi mlhavých důvodů.
Opravdu děsivé ovšem je, co se děje v tomto dílu s Holmesem. Pokud si Sirien stěžoval na jeho demýtizaci, ta začala už v případě vetché stařenky; tam si Holmes dává načas s vyluštěním z jakýchsi taktických důvodů (stejně se nijak neprojeví a k ničemu mu nejsou), což přímo vede k tomu, že babka ztratí nervy a začne velmi statečně, leč marně policii pomáhat a to ji stojí život.
To je pro mne totální breakpoint a dekonstrukce dobrého rytíře Holmese. Kašle na nějaké dobro, nezajímají ho nějaké babičky – stejně je to jen virtuální hlas v telefonu – a hraje hru s Moriartym. Svět je pro něho jakési virtuální schéma mocenských siločar. Tohle už není jen roztomilý nerd, narkoman, magor, co střílí pistolí v pokoji, leč přesto hrdina, co spoustě lidí zachránil život a místy docela lidský a zranitelný maník, jak byl v mnoha verzích Holmes popisován. Tohle je dost divné sociopatické monstrum, značně připomínající svůj protějšek. Rozhořčenou filipiku, kterou napsal Sirien na konci druhé série u Reichenbašského pádu mohl klidně napsat už tady, protože právě tady to začalo.
Demýtizovaný Holmes, zoufalá slepovanost, mizerné provedení jednotlivých epizod a bídná uvěřitelnost celku pro mne dělá z Velké hry zajímavou teoretickou učebnici pro spisovatele a scénáristy, jak to rozhodně nedělat. Ale je to určitě lepší, než Reichenbach nebo Posledcní případ. Uprostřed jsem se velice nudil, na konci to bylo zajímavé, kdybych se hodně snažil, dám hodně otlučené tři hvězdy.
Jasný zárodek toho, že později zamířil seriál ještě níž, vidím jasně už tady. Všechny špatné stránky věci byly mohutně rozvíjeny.