Tak jsem se dneska rozhodl vyzkoušet si v praxi nošení ocelové kuše na delší vzdálenosti. Na večerní procházku s pejskem jsem vyrazil s tou mojí kuší přes rameno. :)
Původně jsem plánoval trasu cca 3 km dlouhou. Ale zjistil jsem, že i v českých luzích a hájích může našinec zažít nečekané dobrodružství! A výsledná cesta byla poloviční. Zato o to rychlejší. Ale popořádku :)
Zrovna když jsem si zkoušel lehký klus s kuší pod křídlem, zjistil jsem, že obrys na obzoru na kopci asi není strom, jak jsem si zprvu myslel, ale něco čtyřnohého. Měsíc se schovával za mraky, nebylo toho moc vidět. Ale když se to pomalu vydalo směrem ke mně, seznal jsem, že to nejsou ani zatoulané krávy. Bylo to o něco menší.. a o notný kus blíž. Vážně ve mě hrklo, protože potkat v noci na poli tři divočáky, nic moc pocit. Bylo prima mít kuši, ale jak jsem se v tu chvíli proklínal, že jsem šípy nechal doma! Pravda, ne že by šípy z té mojí atrapy mohly skolit kance, to bych se fakt divil.
No neváhal jsem a lehký klus plynule protáhl do slušného trysku. Věřte mi, ani poměrně velká 5 kg vážící kuše vám při útěku plnou rychlostí nijak nezavazí :))) Volal jsem přitom na psa a modlil se, aby si ten pitomec nechtěl s kňoury hrát. Co jsem se tak ohlížel přes rameno, tak jeden ze tří divočáků byl hravý dost - běžel za mnou a také zrychloval, obloukem vyrovnával směr mého běhu.
Vykašlal jsem se na experimentální boj kuší v boji nablízko proti zvířeti a nasadil na regulérní sprint z kopce přímo dolů. Pes to naštěstí bral jako závody a dokázal mě předběhnout :)) Kanec zas tak hravý nebyl a záhy odpadl.
Stál jsem dole pod kopcem, svíral tu svou holku neužitečnou a smál se jako pako. :) Divočáci zmizeli, jako by nikdy nebyli, ale mohu vás ujistit, že z hlediska pocitů opravdu platí stoprocentně rčení - "lepší blbá zbraň než žádná"! Mít holý ruce, byl bych vyděšenej jak králík. (Vím to, protože už mě jednou vyděsila v noci na procházce srnka... kterou jsem považoval za kance.) :))
A když se vrátím k tomu, proč jsem si tu kuši původně vzal - 5 kilo vážící, zdánlivě neforemná lehká ocelová kuše se nese celkem dobře. Po těch cca 1,5 km chůze a běhu jsem jí v podstatě v ruce ani moc necítil. Je pravda, že by to chtělo ještě jednu procházku s méně adrenalinu v žilách, aby to bylo relevantní svědectví.. :)
Na druhou stranu, nejsem si momentálně jistý, jestli si na další procházky za svitu Luny nebudu opravdu brát nějakou příruční zbraň pokaždé. Možná si konečně pořídím nějaký pořádný nůž. Nebo meč. Vážně bych tam nechtěl stát a závodit s kancem s vědomím, že když se opravdu rozhodne mě napadnout, můžu do něj bušit tak maximálně pěstí...
Poslední věc - docela zajímavé je, že jsem se rozhodl vyzkoušet si nošení kuše zrovna dneska. Visí mi tu na zdi už skoro 2 roky, na procházky chodím se psem tři roky.. a přitom dneska jsme prvně potkali divočáky a dneska je to poprvé, kdy jsem si jí vzal s sebou ven. Zvláštní shoda náhod, co. Člověk by skoro začal věřit na magii ;)