Lidi,
(nepřipadá vám nepraktické diskutovat o "nejdepresivnější" a "nejsmutnější" knížce odděleně? Mám dojem, že se tříští docela zajímavá diskuze)
já jsem si vzpomněla na jednu strašnou knihu. Normálně u knížek příliš nebrečím, alespoň od té doby, co jsem dospělá :-) A ani u téhle jsem nebrečela. U té jsem totiž hystericky štkala, vzlykala a díky bohu, že jsem byla sama doma.
Jmenuje se Pevné pouto (Alice Seboldová) a navzdory svému názvu to fakt není žádná červená knihovna. Od někoho jsem ji tehdy (před rokem?) dostala a chtěla jsem se s ní (v domnění, že to je červená knihovna) zdvořile rozloučit. Ale z úcty ke knihám jsem ji alespoň otevřela.
Jde o příběh, který vypráví čtrnáctiletá Susan. První kapitola začíná slovy "Když jsem byla 6. prosince 1973 zavražděna, bylo mi čtrnáct let.." a je tom, jak Susan vyláká starý soused ven, znásilní ji a podřeže. To všechno je popsané velmi naturalisticky.
Od té chvíle je Susan mrtvá a může jen nečinně sledovat, jak se její do té doby dokonalá středostavovská americká rodina, kde táta měl rád mámu, dvě dcery a syna, totálně hroutí. Otec se stane posedlým snahou najít viníka a takřka obsesivně pronásleduje souseda, kterého (právem) podezírá. Zdatně mu v tom sekunduje Susanina mladší sestra, která nedokáže unést tu bezmoc, je agresivní, propadá ve škole. Matka si ze zoufalství začne s detektivem, který Susaninu smrt vyšetřuje a potom zbaběle uteče od rodiny. Malý bráška se ocitne bez mámy, s paranoidním otcem a sestrou, která nezvládá.
Susan to "z nebe" glosuje, má pro každého pochopení, ale ví, že nikomu nemůže pomoct. Kniha je zoufale depresivní, protože je tak věrohodná. Takhle nějak to asi v rodině, kterou zasáhne taková strašná rána, vypadá.
Děsivé jsou pasáže, kdy všichni vzpomínají na doby, kdy to bylo všechno normální a fungovalo to.
Známky zlepšení a uzdravení se objevují pouze v náznacích a až "po letech". Matka se vrátí, až když otec dostane infarkt, sestra ji vypátrá a přinutí k návratu. Syn ji prakticky nepoznává, dcera jí nemůže odpustit, že je jako děti opustila. Trochu si porozumí jen s manželem, když spolu mluví v nemocnici ("Nevím, jak jsi to dokázal." "Musel jsem. Co jsem mohl dělat?" "Utéct. Začít znova. Jako já." A fungovalo to?" Ne, ta bolest šla vždycky se mnou.")
Nepatrné smíření je až v úplném závěru, kdy Susanina mladší sestra zavolá na svou dceru, kterou pojmenovala Susie. A Susan-duch to komentuje slovy: A konečně mě má sestra uložila tam, kam patřím - do vzpomínek.
V úplném závěru vidí Susan ženu, která najde její dívčí náramek s přívěsky (je to žena správce skládky, kam v ledničce svrhnul vrah Susanino tělo) a ta žena říká manželovi: Ta holčička, které patřil tenhle náramek, už je určitě dospělá, vdaná, možná má i děti. A Susan říká: Skoro. Ne tak docela.
Těžko se přenáší do těch pár slov ta hluboká bezmoc, deprese a duševní rozklad, který vane z téhle knížky. Jaká to musí být hrůza, když se čtrnáct let pipláte s dítětem a někdo vám ho takhle zákeřně zavraždí. A jak někdo, kdo je pro někoho jako jednorázový zubní kartáček (použít a zahodit), je pro jiného ten nejdůležitější člověk na světě.
Teď jsem někde četla, že tu knížku chce zfilmovat Peter Jackson, ale já se na to dívat asi nebudu. Bojím se, že se z toho stane nějaká prvoplánová duchařina.