Jerson píše:
Mohl bys mi nějak ilustrovat, jaký by byl rozdíl mezi zničením populace jedné skupiny hvězd s planetami, půl populace jedné celé galaxie, a půl populace vesmíru?
Chjo. Mohl. Ale bude to děsnej wall of text a nebude to ani trochu triviální, budu potřebovat hromadu zjednodušení a trochu snahy z Tvé strany zkusit to místy pochopit na druhý pokus když to na první pohled nebude nutně "vyznívat" (jinak bych tu musel psát fakt monografii).
Zaprvé - prosím přijmi zjednodušení že nadále uvažuji příběhy obecně stejné kvality a neřeš že třeba MCU nemá tak "kvalitní" scénáře jako třeba Bourne atp. Pokud použiju srovnání kde si filmy nejsou kvalitou rovné, zkus se od toho oprostit a zvážit to jako by byly.
Zadruhé - existuje nějaká škála gradace a rozsahu (jde o různé věci, prosím přijmi zjednodušení kdy teď tyto spojím dohromady).
Tato škála je zároveň objektivní (zabití jednoho, zabití deseti, zabití tisíce...) a zároveň subjektivní (příběh v němž normální člověk zabrání smrti jednoho může být pocitově co do napětí a dramatu atp. +- adekvátní příběhu v němž speciálně trénovaný agent zabrání smrti sta a to může být +- pocitově adekvátní příběhu, v němž superhrdina zabrání smrti milionu).
Tj. objektivně různě vygradované příběhy mohou mít subjektivně stejně dramatické - nicméně jsou to odlišné příběhy které vypráví o jiných věcech. Taken i Non-stop mají téma hrdiny co se pod tlakem napříč filmem snaží kromě něčí záchrany vyrovnat se svými osobními problémy, ale v Taken se Liam snaží zachránit dceru, zatímco v Non-stop se snaží zachránit letadlo plné lidí; napětí tam je stejné (není, ale viz bod 1 výše!), ale příběh je prostě jiný.
Existuje dobrý a špatný způsob, jak se na této škále pohybovat. Opět to je tak nějak škála samozřejmě.
Špatný způsob je zvýšit rozsah "jen tak pro efekt". Prostě "záporák ohrožuje jen sto lidí? Dejte tam tisíc!" - to se skutečně mnohde děje. Ty si zjevně myslíš, že se to děje všude, kde je nějaký velký rozsah, ale to prostě není pravda. Tyhle případy teď ignorujme s tím že sou prostě špatné a dál je neuvažujme.
"pornografický" způsob je zvýšit rozsah "for the cool factor". To je případ, kdy by příběh mohl fungovat v menším rozsahu, ale jeho zvětšení skutečně vytvoří nějaký dojem úžasnosti - ne nutně větší drama nebo napětí, ale prostě coolness. Může to být povrchní, ale co na tom sejde - fun is fun. Typický příklad je Warhammer 40k jehož stylizace je založená na megalomanii. Speciálně pro Tebe záměrně zmiňuju WH40k, protože to je setting který se aspoň trochu snaží, aby ta megalomanie dávala nějak smysl (byť asi musíš znát nejen hry ale i knížky atp. - to že tam ty lodě jsou gigantické a generační se skutečně promítá do válečných strategií, existují tam úvahy o tom jak vlastně zásobovat industriální planetu která je celá pokryta vesmírnými doky atp.)
"Správný" (nebo "příběhový" nebo whatever) způsob práce s rozsahem má pak dvě podoby.
První sem už zmínil - prostě posuneš rozsah protože potřebuješ vyprávět příběh jiného typu. Liam zachraňuje stovky lidí v letadle je prostě příběh který nemůžeš vyprávět se třemi ohroženými lidmi na palubě cesny. (Špatný způsob by tu byl "Liam zachraňuje letadlo se stovkou lidí... a navíc tam kdovíproč je i prezident a poslední sameček pandy na němž závisí nevyhynutí všech milovaných medvídků na planetě - to nepotřebuješ, na ten příběh Ti stačí ten "normální" Boeing 737 nebo co to je za letadlo - a právě tam se taky odehrává, rozsah je adekvátní vyprávěnému příběhu)
Druhý způsob je práce s kontrastem - ten se používá u příběhů, které jsou nějak rozsáhlé (knižní série, seriály... MCU film-seriál).
A ano, tady se to dá strašně snadno udělat špatně - resp. strašně snadno se stane že časem "ujede ruka" a seriálový scénáristi se chytnou do pasti "gradační spirály smrti" jak to nazývám (StarGate s09 Ori shit, Supernatural s04+ s démony a Lucierem osobně... nekonečno dalších) kdy ten příběh najednou uletí do "nesmyslu", resp. původně požadovaný suspension of disbelief na nějž jako divák přistoupíš na začátku místo toho aby narůstal přiměřeně najednou ustřelí a seriál prudce a hrubě překročí hranici původně nastoleného "kontraktu" a vlastně je najednou úplně o něčem jinym a z pohledu původního nastavení už nedává smysl (přičemž si nezvládl tuto změnu plynule příběhově "zasloužit") Příklady:
StarGate SG-1:
- původní: týmy vojáků cestují branou a tam někde venku bojují s nějakým MZákem a jeho poskoky a nárazově potkávají zajímavé sci-fi věci (cca s01-s03)
- oprávněně posunuté: MZáků je víc a je potřeba se potýkat průběžně s více z nich a operovat na širší a i galakticky-politické úrovni (cca s04-s08)
- bullshit jump: Objevili se zlí povznesení de facto bohové z vyšší úrovně existence (v SG fandomu známo jako "Ori shit", odborně známo jako "jumping the shark")
Supernatural:
- původní: dva týpci jezdí Amerikou a sem tam zabijí nadpřirozené monstrum
oprávněně posunuté: mezi monstry sou i upíři co mají nějaké spolky a dva týpci musí vyvraždit pack upírů v celym městě
- bullshit jump: dva týpci sou vyvolení Nebe a Pekla a jsou instrumentálním nástrojem Armageddonu &shit...
Teď si zkus odmyslet ten třetí krok "bullshit jump" a soustředit se na ten "legitimní" druhý krok. A představ si, že ho zopakuješ několikrát v řadě.
StarGate s01: Země zvládá vyslat 4 lidi na jinou planetu aby tam vyřešili průser a je to top-level moment. StarGate s08 (/Atlantis s02...): Země disponuje flotilou několika vesmírných křižníků a je schopná svolat flotilu stovek spojeneckých lodí do vesmírné bitvy. Takhle vedle sebe to je WTF skok - jenže StarGate věnovala v mezičase 6 sérií kdy docházelo k drobným krůčkům a mezi s01 a s08 vede jasná linka kdy získávala zdroje, získávala technologie, získávala spojence. Ten příběh se mění a najednou funguje v úplně jiném měřítku a v úplně jiné objektivní gradaci. Můžeš namítnout, že drama je pořád stejné a ano, napětí z toho když SG-1 sama v s01 zachraňuje Zemi před Apophisem je stejné jako napětí z toho když Země s několika křižníky a flotilou spojenců brání Baalovu návratu k moci, ale to není chyba - je to prostě jiný příběh. Sledovat 8 sérií jak SG-1 sama zachraňuje Zemi před Apophisem (Her'Urem, Baalem) v rámci samostatného tripu skrz Bránu by se prostě okoukalo - StarGate přežila protože se dokázala vyvíjet.
Teď zpátky k MCU.
Sledovat jak Iron Man neustále lítá okolo a ničí teroristy na blízkém východě popř. svoje zkorumpované konkurenty a zrádné obchodní partnery v USA by vystačilo na kolik - dva tři filmy? Max a nejspíš ani to ne? Praktický příklad - jak strašně okoukanej je "default" příběh Spidermana? srsly - kolikrát si ho už viděl udělat všechno to co udělá v každym jednom filmu? Těch filmů je asi pět (sedm? deset?) a viděl si jeden - viděl si všechny. I ten poslední z MCU-verse kde ten příběh ořezali o všechno co už divák zná (to jak odbyl svojí origin s kousnutim pavoukem jednou hláškou a jinak už vůbec neplejtvali stopáží na to to nějak rozebírat...) a zkusili ho různě inovovat (trochu jiná osobnost, žádná hrozná tragic backstory, tetička...) tak nebyl... nebyl špatnej, ale prostě to nebylo terno.
Na MCU musíš koukat ne jako na jednotlivé filmy, ale jako na seriál. Ano, běží v kinech, ano, má to stand-alone děje, ale má to strukturu a narativní a gradační logiku seriálu. Že si z 20 filmů viděl jen 5? Tvoje chyba - když nesleduješ celou sérii, tak ztrácíš právo kritizovat její finále v závěrečnym 20. díle, prostě řekni že nemáš rád seriál jako celek a zmiz.
MCU je seriál který má už 3 série (ofiko "phases"). Všemi díly série vždy procházela na pozadí "společná linka" zakončená "finálním" dílem "Avengers".
- 1. série končila Lokim
- 2. série končila Ultronem (ok, tahle byla trochu introvertní "mezifáze")
- 3. série končila Thanosem.
Tohle je logika která ospravedlňuje ten přechod gradace/rozsahu - od lokálních nepřátel (první Iron Man, Spiderman...) přes globálnější nepřátele (Loki, Hydra, ten démon v Dr. Strange) po ultimátního nepřítele (Thanose). Stejně jako ve StarGate se Ti to postupně posouvá napříč seriálem. Skok z Iron Man 1 na Thanos by nedával smysl, stejně jako by nedávala smysl StarGate kdyby skočila z s01 na s08. Přechod z Iron Man 1 na Thanose skrz dvacet filmů smysl dává - stejně jako dává smysl přechod Stargate k s08 skrz těch 6 sérií v mezičase.
Teď zpátky na začátek a druhá logika která hraje roli.
Různí protivníci symbolizují různé hrozby a tím dávají tón příběhu.
Loki byl v čele invazní armády, ale šlo ho zmlátit (když si měl Hulka), porazit (když si měl Thóra) atp.
Thanos není běžný protivník. Příběh o Thanosovi není příběh o boji s "bondovským záporákem" který "má jen totálně přestřelenej rozsah". Thanos není overpowered, protože Thanos není protivník, s nímž by mělo jít bojovat. Thanos je v podstatě avatar vesmírné síly (in-fiction samozřejmě ne, in-fiction to je týpek co věnoval staletí tomu aby byl mocnější a mocnější... ale z narativního pohledu je právě to) Narativně vzato Thanos byť má charakter není "osoba", ale perzonifikace mýtu (což mimochodem sedí - celé Marvelverse i DCverse mají charakter moderní mytologie).
Thanos rozmlátí Hulka, Thanos rozdrtí Avengers... jistě, můžou s ním bojovat - ale i když mu zdánlivě zasadí nějakou tu ránu, tak nemůžou vyhrát. Thór - bůh, týpek z Asgardu, což je nejvyspělejší high-tech high-magic civilizace MCU, s ním nemůže bojovat - musí podniknout epickou výpravu na odlehlé místo vesmíru, kde musí najít legendárního tvůrce nejsilnějších zbraní které vesmír kdy potkal a ten mu musí on demand vyrobit nejmocnější zbraň ever která je speciálně designovaná na zabití Thanose specificky - a to vše jen aby Thór sám dostal malou šanci uspět (srovnej s náboženskými mytologiemi). A Thór i tak selže, protože i když je co je a i když má co má, tak prostě (stále ještě) nevyrostl tak vysoko, aby mohl porazit personifikaci vesmírné síly.
(btw. tohle je důvod proč mě tak hrozně zdeptalo když v Endgame Thanose degradujou na nenávistnýho záporáka - celá tahle jeho stylizace zosobněné, ale neosobní síly se tím totálně hroutí - ale prosím viz bod 1 si představme že tuhle dementní část dialogu vystřihli a v tom filmu vůbec neni.)
Tzn. ve finálním boji dá Thanos všem přes hubu. Ano, někteří ho chvíli odráží nebo na moment drží v šachu, ale to je všechno, co zmůžou, nakonec Thanos zatluče nebo odhází stranou všechny.
Když Iron Man nakonci porazí Thanose, tak to není hrubou silou - použije proti němu sílu ještě ultimátnější než je Thanos sám, v podstatě MCU obdobu "Budiž světlo" a sám se při tom obětuje. Samozřejmě, jsme v komiksovém příběhu, takže to není nijak moc podtržené, není tam žádný dramatický motiv podtrhující mytologii věci a je to zasazené do hrozné CGI bitvy, ale fanoušci komiksu/komiksových filmů to přesto (možná nevědomě) dokáží takhle vnímat.
Teď zpátky k Tvé původní replice: proč Thanos potřebuje ničit vesmír a ne jen galaxii / planetu / kontinent / město? Protože mýtický vesmírná síla se nezajímá o jednu planetu nebo jedno město. Thanos ničící město by byl jiný příběh. Nebyl by to ten Thanos. Nebyla by to mýtická "sága" o boji proti zosobněnému principu univerza. Byl by to jen další fight s dalším overpowered záporákem. A přesně to příběh o Thanosovi není. A jistě, hodně lidí kterým se to třeba líbí, ale kteří nad tím nebudou nijak moc (natož takhle) přemýšlet, to tak možná popíše, jenže kdyby byl ten příběh takhle stavěný na pozadí, tak by to na ty lidi ve skutečnosti působilo úplně jinak. (Popravdě - já sám nad tím normálně takhle nepřemýšlím, abych Ti to takhle sepsal tak sem musel udělat ve vlastní hlavě minimálně dva fakt dlouhý kroky zpátky od toho, jak na ten film normálně koukám, abych Ti to moh takhle sepsat.)
hm. Teď koukám na ten scroll-bar u toho okna odpovědi a fakt doufám, že to z tohodle zvládneš pochopit, protože na další post takovýhleho rozsahu asi nebudu mít manu.