Píše:
já na to pohlížím tak, že Ilúvatarovým záměrem nebylo, aby Melkor kazil hudbu, ale když se tak stalo, uměl si s tím poradit :-)
Správný (jediný správný!) výklad Silmarillionu je, že Ilúvatar možná sám nestál o to, aby Melkor kazil hudbu, ale samotná možnost hudbu kazit vyšla z něj, a protože i Melkor je stínem Ilúvatara samotného tak jedna Ilúvatarova část stála o to aby byla hudba kažena, protože si uvědomovala, že, jak tady už někdo řekl, teprve to dodá Hudbě ten pravý šmrnc.
Slíbený důkaz nutnosti determinace k existenci svobodné vůle
Proměnné:
Svobodná vůle je vlatnost jedince, která je definována možností výběru podle sebe sama.
Determinace je vlastnost systému říkající, že při znalosti všech proměnných a s dostatečnou analyzační kapacitou je možné předpovědět další vývoj systému bez odchylky.
Jedinec je pro nás kdokoliv s vlastním myšlením, od zvířete přes člověka po MZáka, který splňuje psychologické kritérium osobnosti - tedy je jedinečný a kontinuální v čase a prostoru (...jsme to co jsme byli). Kontinualita v čase může být buď materialistická (mozek, neurony...) nebo mystická (Duše a její zážitky) - to pro tento důkaz nehraje roli, v čemž spočívá jeho krása :D
Předpokládejme nyní běžné chápání svobodné vůle, tedy že se jedinec může zachovat libovolně a jeho jednání nelze předvídat (alespoň ne zcela, protože pak bychom zde měli determinaci)
V takovém případě jedinec může udělat kdykoliv cokoliv. Pokud není nic, co by předpovídalo jeho jednání (což není, protože jsme mimo determinaci), tak se dá předpokládat že se může třeba kdykoliv zvednou a skočit pod auto, bez důvodu vrazit pěstí náhodnému kolemjdoucímu, ačkoliv se do té doby násilně nechoval, nebo třeba spáchat sebevraždu. (běžně se k tomuto závěru dochází přes sérii drobných mezikroků které se posouvají od běžnějších a nenápadnějších odchylek typu "zvrhnutí kafe" k odchylkám větším a stále méně a méně "intuitivně pravděpodobným" s neustálým dokazováním že princip je bez ohledu na "velikost" stále stejný jako u kroku předchozího. Předpokládám však že jste všichni dost chytří abych tu nemusel celej postup vypisovat a domyslíte si ho sami).
V tu chvíli se nicméně dostáváme do stavu, kdy je možné, abych najednou sám sobě bez důvodu vrzil ten krásný nůž na dopisy co mám na stole přímo do srdce. (opět jsem vynechal pár mezikroků s tím jak si nejdřív vrazím facku, nebo najedou kopnu do zdi a zlomím si nohu a tak)
Dostáváme se tak (tu implikaci si prosím domyslete, fakt by byla na dlouhé vypisování) do stavu, kdy běžné pojetí svobodné vůle nutně znamená naprostou nekontrolovatelnost vlastního jednání - tedy nulovou kontrolu nad vlastním životem.
To ale odporuje samotné definici svobodné vůle, která říká, že se jedinec vybírá vlastní variantu podle sebe sama, tedy podle své osobnosti která je ale z definice kontinuální v čase.
Toto je první krok - důkaz sporem o neudržitelnosti běžného chápání pojmu svobodná vůle.
Nyní následuje deduktivní postup výstavby nového pojetí:
Mám-li svobodnou vůli, která určuje, že se já sám rozhoduji podle sebe sama, pak to znamená, že má rozhodnutí jsou závislá na mě - tedy na tom kdo jsem, což je zase určeno tím, kdo jsem byl (ať už biologicky - jsem člověk, tedy přirozeně chci vztah, sex, přátele, nebo mým životem - mám ty a ty zkušenosti, tedy tohle udělám tak, tedy chci zkusit to a to...)
Má rozhodnutí jsou tedy definována mnou a to je definováno tím kdo jsem byl.
Pokud by tedy někdo znal kompletní vstupní údaje k mé osobě (můj kompletní biologický profil, všechny zkušenosti mého života, od významných v hluboké minulosti po to, že mi před půl hodinou nechutnalo kafe (zelený Nescafe a moc mlíka, fakt hnus)), tak by byl schopný určit, jaká budou má rozhodnutí v libovolně nastavené další situaci.
Tedy to že se rozhoduji sám podle sebe nutně vede k predestinaci mnou samým. Svobodná vůle tak jak je definována nutně znamená predestinaci.
(zde se někteří snaží chabě držet stébla a řvou cosi o kvantové mechanice a teorémech neurčitosti - měli by si uvědomit, že zaprvé jsou pravidla o tom, jak se neurčitost na elementární úrovni promítá do makroskopického světa, zadruhé pokud by opravdu byla v počátku rozhodnutí neurčitost, pak jsou jejich rozhodnutí náhodná, určená pravděpodobnostním výskytem částic, a nikoliv jimi samými, a dostáváme se zpět k náhodnému jednání nevycházejícího z nás samých)
Třetím krokem důkazu je, že jsme se dostali ke zdánlivému paradoxu, kdy svobodná vůle nutně vede k existenci predestinace, která ji v běžném chápání přímo vylučuje.
To může být chápáno mysticky (svobodná vůle je nepostižitelná rozumem), ale my, jako osvícení myslící jedinci se s tímto primitivním náboženským výkladem samozřejmě nespokojíme a pokusíme se dotáhnout důkaz do konce logickou cestou.
Pomocníkem na této cestě nám bude Augustin Aurelius, velký to křesťanský myslitel (který dle mého arogantního názoru kdyby nepoznal Krista mohl dát světu mnohem více, ale to teď pomineme), který se zabýval paradoxem vševědoucího Boha a svobodné vůle.
Náš postup důkazu nerozpornosti svobodné vůle a predestinace bude prakticky vzato jen přepisem Augustinových myšlenek, které budou ale zobecněné a místo pojmu "Bůh" budeme uvažovat nestraného objektivního pozorovatele - ať už si pod tím čtenář představí náboženskou entitu nebo prostě materiální vesmír existující v n-rozměrech (jak jsem řekl, tento důkaz je obecný a ignoruje, zda jste materialisté nebo ne)
Uvažujme čas jako přímku v prostoru. Nahlížíme na ní zboku, tedy vnímáme minulost, přítomnost a budoucnost.
Augustinovu Bohu je to ale ukradené (stojí mimo čas), teoretickému objektivnímu pozorovateli také (z definice věci) a dokonce je to ukradení i současnému pojetí fyziky (viz. Stephan Howking: Stručná hostorie času, pasáž o přímkách času a zacyklení rozměrů vesmíru)
Náš pozorovatel tedy není omezen naším pohledem dané minulosti a nejisté budoucnosti, ale na naši přímku času nahlíží z jiného úhlu - nahlíží na ni ze předu, takže ji celou vnímá jako jeden jediný bod, kde se vše odehrává naráz - je tedy vševědoucí.
Zde si Augustin uvědomil: Je-li vševědoucí, pak musí být svět predestinovaný. Běžný člověk by začal brečet že je vše ztraceno, ne však náš všetečný myslitel, který si raději položil další otázku: Je-li svět predestinovaný z pohledu mého nestraného pozorovatele který na čas nahlíží z jiného úhlu a vidí jej jako jediný bod, omezuje to nějak mou možnost svobodného rozhodnutí?
Zde je vysloven tvrdý předpoklad existence svobodné vůle a další předpoklad pravděpodobného vývoje budoucnosti.
Pokud mám svobodnou vůli, mohu se rozhodnout jinak, než je pravděpodobné. Pokud tak učiním, tak se ale sama budoucnost odehraje jinak - a tedy i nestraný pozorovatel ji uvidí jinou, než jaká byla "původně". Nijak to neomezuje mou možost se rozhodnout, a nijak to neomezuje skutečnost, že nestraný pozorovatel má stále možnost být vševědoucím.
Z druhého kroku víme, že se ale ve skutečnosti rozhodnu právě jedním způsobem - tím kterým se rozhodnu, protože to jsem právě já, se svou minulostí, svou biologickou podstatou, svými názory a zkušenostmi. Kdybych se rozhodl jinak, nebyl bych to já - rozhoduji se sám podle sebe a proto se rozhoduji predestinovaně, což ale, jak vidíme ve třetím kroku, nijak neomezuje svobodnost mého rozhodnutí
Tím je můj důkaz hotov a domnívám se, že je zřejmý, prosím potlesk a pak případné dotazy :D