Ochránce cesty

VI. Šestý denBartoloměj měl znovu pravdu. Mělo nás napadnout, který nepřítel to bude - ráno našli starý dub u svatého Vavřince rozštípaný na drobné třísky. Na jednu stranu jsem si uvědomoval, jak úděsná síla to musela být, když jsem se sám před několika dny trápil s přeseknutím jediného kořene - ten dub by takto rozsekávalo deset mužů celé měsíce. Ale na druhé straně byl tento čin spektry poprvé trochu srozumitelný. Zničila strom, který ji po staletí věznil. Rozbila svoje okovy. Byl to přehledný a jasný lidský čin, tolik odlišný ode všech předchozích.Také ubylo mrtvých. Díkybohu. Asi to nebylo tím, že by spektra byla méně nebezpečná; byli jsme to my, lidé, kdo se přizpůsobili. V okolí svatého Vavřince totiž žádný člověk nezbyl - všichni uprchli. Jeden člověk ale přece zahynul. Shodou okolností Velen s Kozí nohou, který viděl spektru jako první; v opilosti zabloudil do těch prokletých míst. Našli ho nabodnutého na plaňkový plot; těžko někdo někdy zjistí, jak nešťastně k tomu osudnému střetnutí došlo. Ale všichni jsme tušili, že ani ten opilý chudák rozhodně nestvůru nijak ohrozit nemohl; byl také nevinný.Den to byl podivný a špatně si ho pamatuji, jak už jsem řekl; to hlavní byla ale změna v našich duších. Spektru jsme všichni vnímali jako hrozný, neodvratný fakt; jako něco, čemu nemůžeme ani v nejmenším zabránit a čemu se nelze stavět na odpor; jako bouře, požár, povodeň nebo jiné Boží dopuštění. Ta tam byla včerejší bojovnost; Celestin už nežil a Heinrich neměl ke smrti daleko. Tupá beznaděj všech byla živena jedinou, pochybnou nadějí; až se zloba nestvůry nasytí, sama odejde. Všechno zlé musí mít nějaký konec - a neznámo proč jsme předpokládali, že to bude konec velice blízký. Byl to den plný útěků a tichého odevzdání. Kdyby Bůh odměňoval pokoru, musel by toho dne naše modlitby vyslyšet. VII. Sedmý denSedmý den začal pro mne nesmírně brzy. Snad někdy před vigiliemi, v hluboké tmě, na lůžku, jsem měl sen. Hlavní úlohu měla - jak ani jinak být nemohlo - spektra; v tom snu jsem chodil neustále v jejích stopách a snažil se marně chápat její činy. Proč, proč nám to děláš? Ptal jsem se neustále. Co od nás žádáš; proč jsi přišla? A proč je tvoje cesta lemována utrpením a smrtí? V tom snu jsem z ní neměl strach; dokonce jsem jí nějakým podivným způsobem obdivoval; byla pro mne výzvou, záhadou, tajemstvím. Celou dobu jsem žil v domnění, že spektra je tu kvůli někomu jinému; že jsem jenom náhodným svědkem jejího příchodu; že se mne ta věc netýká. A jak jsem si to pomyslel, spektra se najednou obrátila nazpět a došla přímo ke mně. Neříkala nic; ale její mlčení bylo jasné. "Mýlíš se. Jsem tu právě kvůli tobě - přišla jsem tě vyhnat z tvé jistoty, z tvého nového domova. Roztrhám tvého přítele; zbourám tvůj domov a zničím vše, co jsi vytvořil. A pak se teprve ptej, proč!"Bylo to nejstrašnější poznání; probudil jsem se, zalitý potem; ani matné probuzení mne neuklidnilo, protože jsem cítil, že to je ta strašná pravda, kterou jsem nechtěl znát. Ona je tu kvůli jednomu každému z nás - všechny nás zničí. A jako odpověď na mé nejhorší tušení jsem zdálky zaslechl rány; někdo bušil do dřevěných vrat nějakým nástrojem či zbraní. Uvědomoval jsem si, co se děje a při tom jsem se probudil nadobro. Běžel jsem potmě ze své cely; proběhl jsem přes dvůr a zahleděl se na bránu.Byla to těžká, dubová, železem pobitá brána; rozhodně nebyla jen na ozdobu, byla plnohodnotnou součástí opevnění komendy. Navíc byla založena dvěma břevny v kamenných kapsách veřejí; jakýkoli pokus vyrazit ji zvenku by musel přerazit i ty dva mohutné trámy. Rozhodně by takovou bránu nemohl rozbít bojovník se sekerou. Jenomže na druhé straně brány nebyl živý bojovník; byla to spektra; podivný netvor, který rozbíjel jedinou ranou kostnaté ruky kamenné náhrobky. Údery sekery otřásaly branou, málem celou kamennou zdí; z prohýbaného dřeva odletovaly třísky a mohutné hřeby kování povolovaly; zeď a veřeje se drolily a padalo z nich kamení. Bylo jen otázkou času, kdy něco z toho nevydrží a brána se zhroutí. "Vstávejte! Poplach! Je za branou! Vstávejte, pro smilování!" Volal jsem tak hlasitě, že jsem přehlušil ty údery. Trvalo to jen pár okamžiků, kdy se na dvoře začali objevovat bratři. Jenomže už bylo na všechno pozdě. V jednom křídle brány se objevila prasklina; jedno z prken vypadlo; kování se zkroutilo; a kostnatá zářivá ruka utrhla zvenku jeden ze železných pásů jako by to byla ozdobná krajka. Už jen pár prken nás dělilo od zkázy; další dvě rány; pak zbyl samotný trám. Jedna, dvě další rány - a byl přeražen vedví; spektra odhodila už nepotřebný nástroj a vstoupila dovnitř. Rozespalí, neozbrojení a zděšení lidé okolo před ní ustupovali. Nikoho nepronásledovala; a my jsme rozuměli až příliš její řeči: "Jsem zde a vy jste bezmocní. Nedokážete zabránit ničemu z toho, co učiním." Prošla středem dvora, prorazila dveře do chrámu Panny, jako by to byl jen tkaný závěs; prošla ztemnělým chrámem, a pak... pak urazila hlavu soše Kristově. Těžko se mi o tom mluví. Viděl jsem nejdrzejší urážku, nejhorší rouhání, jaké si lze pomyslet; vše provedeno lehce, bez sebemenšího zaváhání a bez okázalosti. A Bůh mlčel a my také. Mohli jsme mluvit jazyky andělskými či ďábelskými; mohli jsme křičet, zpívat, mávat mečem; byli jsme přesto jen pouhými nedůležitými diváky. "Jsem zde a toto je můj dům. Na vás mi nezáleží."Pokoření, a málem se slzami v očích ustupovali Konrád ze Schweinfurthu, Ben z Přibyslavi, Cyril z Mokrska a Bartoloměj z Ústí - poslední řádoví bratří. Laici spíše prchali za nimi a okolo nich. Všichni odcházeli z vrat - tím spíše, že spektra vyšla z chrámu za nimi, krokem klidným, ale o nic méně hrozivým. Naplnilo se smutné Bartolomějovo proroctví - založit jiné sídlo, někde daleko; to je jediný prostředek, jak se spektry zbavit. Zatím nezbude, než požádat o dočasné přístřeší na Hradě. Jediný, kdo neodešel, jsem byl já. Ukryl jsem se za jedním ze sloupů dvora. Těžko se mi vysvětluje, proč jsem se tak rozhodl. Snad jsem nesl hůře, že budu znovu vyhnán z domova; věděl jsem přesně, co to obnáší. Snad jsem si neuvědomoval velikost nebezpečí. Snad to bylo tím, že jsem byl nejmladší ze všech a přemohl mne sklon k odporu.Ale ne; pravda je spíše ta, že mne spektra ohromila svým tajemstvím, učarovala svojí silou. Chtěl jsem vědět, proč to všechno - a nedbal jsem proto ani nebezpečí. Spektra mne vábila jako dobrodružství potulného rytíře, jako svatý Grál, jako milovaná žena, jako daleká země, jako uzavřená kniha. Věděl jsem, že ji nemohu snadno opustit a zapomenout; nikdy bych se nedokázal vyrovnat s tím, že jsem unikl a nepochopil, vyvolal zlo a prohrál s ním. Byl jsem šílený, ano - ale kdybych poslechl hlasu rozumu a odešel, přišel bych o rozum také.Když jsme osaměli, pozoroval jsem ji. Sledoval jsem ji všude, plížil se za ní po chodbách, po schodišti, po dvoře; jako lovec sleduje šelmu, jako zvěd pátrá v táboře nepřítele, jako milenec pozoruje tajnou lásku. Nevěděl jsem, zda mne při odhalení zabije; bylo to ale pravděpodobné. Naše životy pro ni byly ničím; byli jsme pouhými mouchami, nezajímavým hmyzem, který je možno kdykoli zašlápnout, nebo nechat naživu, podle okamžitého rozmaru. Nikdy jsem si do té doby neuměl představit tak úplnou a naprostou moc nad životem a smrtí; žádný tyran světa by se nikdy neodvážil zacházet tak bezohledně se všemi poddanými. Vždyť takový tyran musí mít stráže, pomocníky, sluhy, špiony, vyjednavače; jeho moc na nich závisí; tyran musí být lstivý, podlézavý; musí uplácet, lákat a svádět, aby mohl drtit a ničit. Co dělá netvor, který nemusí jíst, spát, odpočívat; který už nemá žádné tělesné potřeby ani žádosti; nemá ani žádné žádosti duše... Nemá skutečně? Co dělá, když má tolik nově vyměřeného času? Tato otázka mne pojednou zaujala natolik, že zvědavost badatele převládla nad opatrností vojáka. Pronásledoval jsem spektru i do míst, kde byl málo míst k úkrytu a méně možností, jak bez nebezpečí uniknout. Ale zpočátku mne provázelo zvláštní štěstí. Spektra přecházela z chrámu do zahrady, ze zahrady do spižírny, do kuchyně, do našich cel, do kapitulní síně; prohlížela si, velice pečlivě, svoje nové sídlo. Chovala se docela lidsky - jako někdo, kdo je v novém prostředí, a prohlíží si všechno možné. Některá zvířata, pokud se nerozutekla, z ní měla strach. Prasata a psi zejména vycítili podivnost neobvyklého návštěvníka - ale ona si jich nijak zvlášť nevšímala. Kupodivu; pokud zabíjela, tak jedině lidi. Zdálo se, že ani v tom není náhoda. V knihovně prohlédla několik knih. Prohlížela si krásné vazby a iniciály uvnitř; ale nevypadalo to, že by dovedla číst. Uměla číst dříve, když byla naživu? Nebo nečetla nikdy? Co cítila, když držela v rukou tak svébytně lidský výtvor? Byla to jen krásná věc? Měla nějaký vyšší smysl? Celé hodiny jsem ji takto sledoval. Propadl jsem se do jakéhosi zvláštního světa. Byl jsem mimo čas a mimo obvyklá pravidla; zapomněl jsem skoro na svoje postavení; byl jsem tu jen já a ona, podivná nestvůra mezi životem a smrtí. Zapomněl jsem docela na to, že mám hlad, že jsem unavený, že někde venku je obyčejný svět a obyčejný den. A už docela jsem zapomněl na nebezpečí. Znovu jsem propadal omylu, že žádné nebezpečí není; že jsem pouhý pozorovatel, který je mimo dění, a kterému se nic stát nemůže. Dlouhé hodiny to tak opravdu vypadalo. Ale ve skutečnosti se blížil osudný, strašný okamžik; okamžik mého konečného poznání a probuzení. Poznání, které čeká každého z nás; poznání toho, že smrt se nás týká velice osobně. Po určitý čas smíme chodit po zemi jako nezávazní pozorovatelé světa, všímat si smrti u jiných a myslet si, že nám se to stane až v nějaké neurčitě vzdálené budoucnosti. Ale jednou přijde den zúčtování.Já jsem se k tomu okamžiku blížil každou hodinou; ale nevěděl jsem o tom; vůbec mne to nenapadlo. Přemýšlel jsem o všem možném. Byly to samé nesmysly - zejména jsem snil o tom, jak bych dokázal s monstrem hovořit, jak ho obrátit na lepší cestu... Bylo to velice směšné, vím; ale v těch chvílích jsem to neviděl. Spektra dorazila do místa, kde sídlil velkopřevor Konrád. Jeho cela byla prostá a chudá, skoro jako všechny ostatní - lůžko, dřevěná truhla a několik polic s drobnostmi. Místnost byla až docela v rohu budovy; vedla k ní jediná cesta - poměrně dlouhá chodba, na které bylo možno se ukrývat jenom ve dveřích jiných cel. V té chvíli mne opatrnost opustila příliš; vplížil jsem se - těsně u podlahy - přímo do cely a ukryl se za velkopřevorovo lože. Bylo lehké a mělo nohy dost vysoko - byl to úkryt velice nedokonalý. A ke dveřím bylo dál, než by bylo záhodno. Spektra si mne nevšímala. Držela v ruce něco, co mne zaujalo nejvíce ze všeho, co jsem dosud viděl. Bylo to asi loket dlouhé zrcadlo; jedna z mála drahých věcí, které Konrád u sebe měl; prý dar někoho z rodiny. Jeho zrcadlo jsme dobře znali - velmi si ho cenil, ale málokdy se do něho díval. Spektra se do zrcadla zahleděla tak, jak se dívají pouze ženy. Byla to kdysi žena; náš bezdůvodný předpoklad se najednou dokonale potvrdil. Přešla k oknu, aby měla více světla; odhalila si z čela pramen vlasů, který dávno neměla; a dívala se velice dlouho. Více než kdy jindy jsem přemýšlel o tom, co se děje v té příšerné hlavě. Možná by její pocity vyjádřily slzy - ale ty dávno vyschly. Tvář zůstávala nehybná, dokonalá, jako ze zářivého kamene. Možná to byl spokojený úsměv. Možná pýcha. Možná zamyšlení. V tu chvíli jsem najednou viděl, jak málo toho vím a málo rozumím. Spektra se dívala dlouho. Několikrát změnila místo. Světlo dopadalo z různých stran; její přízračná neurčitost byla ještě výraznější. Přešla k oknu. Přešla ke dveřím. Zavřela dveře.Zavřela dveře.Teprve v tomto okamžiku jsem pochopil, že jsem ztracen. Byl jsem ubohý blázen; stačilo se podívat dobře na podlahu. Stačilo přejít těch pár kroků. Nedokážu se vyplížit ven; ty těžké dveře nadělají hodně hluku a otevírají se velice nesnadno; při jejich otevírání by mne dohnalo i něco mnohem pomalejšího, než spektra. Zoufale jsem se tiskl do kouta, který byl příliš malý; i slepý by mne v mé skrýši viděl. Nevím, jak dlouho to trvalo; jak dlouho ještě hleděla do toho zrcadla; měl jsem pocit, že je to sto roků. Potom ale zrcadlo odložila zpět a zadívala se k lůžku, dolů, přímo na mne. Dívala se na mne. Chtěl jsem zalézt, zmizet - a potom jsem najednou pochopil, jak jsem směšný. V jejím pohledu byl možná smích, možná hrozba - ale jedno bylo rozumět zcela jasně: "Vidím tě. Vím o tobě. Možná o tobě vím celou dobu. Není, kam se schovat. Není tu vůbec žádné místo, kde se schovat."Vstal jsem. Okamžik pochopení přišel. Ta smrt se týkala i mne - a to právě teď. Není žádný odklad, žádné slitování - a to nejhorší; žádné vysvětlení. Stál jsem a prohlížel si ji - poslední okamžik, který mi zbýval. Potom přišla ke mně - zdálo se to nekonečně dlouhé, protože čas pro mne už platil jinak, než pro jiné tvory - a zdvihla jednu paži v tom pohybu, který jsem už tak dobře znal. Dlouhé švihnutí paže směrem k mé hlavě. A během tohoto zdánlivě klidného pohybu - nevím, co mne to napadlo - jsem udělal něco, co už nevysvětlím; přitiskl jsem se k ní a pohladil ji po tváři. Objal jsem ji. Moje ruce necítily nic; jen mírný chlad; její ruka prošla skrze mojí hlavu jako pouhý přelud. Nevěděl jsem přesně, kdy se to stalo a jak. Ale byl jsem uvnitř. Byl jsem uvnitř perleťového oblaku; tam, kde stála, dříve pevná jako železo a nelítostná, jako katova sekera. Ale zevnitř byla jen perleťová mlha; a právě tak se odtud veškerá strašlivá síla změnila v pouhý přelud, noční můru, která se rozplyne pouhým probuzením. Mohl jsem jen zamávat rukama, udělat jednoduchý pohyb a mlha by se rozplynula a přelud zanikl. Vyhrál jsem. Měl jsem soupeře v rukou tak, jako by se jeho život chvěl na špičce mého meče. Jediný pohyb - a byl bych slavný. Ale něco mne ještě stále zadržovalo. Byl to soucit kvůli těm několika lidským činům? Byl to strach, závrať z příliš rychlé změny; od rozsudku smrti k triumfu? Myslím, že to byla zvědavost; najednou jsem ji totiž konečně slyšel a rozuměl, tak, jako by perleťová mlha dovedla mluvit."Tak, jsi vítěz. Neváhej a znič mne; druhá příležitost už nikdy nebude. Jakmile se pohneš zpět, mimo mne, roztrhám tě na kusy. Taková jsou pravidla. Nic nevíš, nic nechápeš - a proto musíš být zabit.""To jsou zvláštní pravidla.""Vaše pravidla. Vy, lidé Kristovi, jste je stanovili. Já jsem byla ten, co ničemu nerozumí a nic neví. Byla jsem mladá, šťastná se svým mužem - a vy jste přišli a zabili mne. Jen tak, pro zábavu; nikdy jsem vás předtím neviděla. On se chtěl za mne obětovat; rozsekali ho na kusy před mýma očima. A potom se zasmáli, jak byli lstiví a začali rozřezávat i mne. Velice se smáli tomu, že se za mne chtěl obětovat; protože žádná oběť nemá smysl, pokud mají zahynout všichni."Mlčel jsem. A najednou jsem to všechno viděl; a co hůře; všechno jsem cítil. Cítil jsem jeho strach a bolest a zděšení; cítil jsem její zuřivý, bezmocný hněv; a potom nekonečné utrpení, kdy moje zohavené tělo pohřbili do jámy, zakryté dubovými větvemi, ještě živé a vnímající. Hodiny, hodiny bolesti, samoty a beznaděje; tělo se změnilo v jediný zuřivý výkřik hněvu a bolesti. A pak staletí čekání, netrpělivého čekání a vzteku. Cítil jsem i utrpení těch, kdo zemřeli nedávno. Hrůzu muže, který byl zatažen do hrobu a zemřel. Příšerné probuzení rodiny do samotné smrti. Děs Celestinův v tom okamžiku, kdy ho jeho víra zradila. Vražda, utrpení, nespravedlnost. Prolévání krve. Neříkala nic. Čekala. Já jsem nebyl schopen dělat vůbec nic - hora utrpení v mé mysli ochromila všechno, co jsem chtěl říci a udělat. Zbyla tupá odevzdanost. Slzy už dávno vyschly - nebylo by jich nikdy dost. "Taková jsou vaše pravidla. Je marno čekat; je zbytečné váhat. Jsi ten, kdo mne zabije podruhé.""Ale já nemohu zabíjet. Nechci zabíjet, když cítím lítost.""Já už lítost necítím. Slzy už vyschly - čtyři století jsou příliš na litování i utrpení. Pokud nechceš zabít, zemřeš. To jsou vaše pravidla."Mlčel jsem, tentokrát z bezradnosti. Nechci taková pravidla - ale co proti nim zmohu? Pohnu se - a zemřu. Pohnu se - a zemře ona. Mlčel jsem a bezradně stál uprostřed perleťové mlhy. Potom ale, jakoby zdálky, po mnoha staletích, se v její mysli usídlila jiná myšlenka. Vůbec nevím, jakým zázrakem se dávno neztratila, nevyschla, nebyla utopena v krvi. "Chtěla bych lepší pravidla." "Také se mi to nelíbí," usmál jsem se. "Nechci tě zabít a věřím, že mne také nezabiješ." A bez váhání jsem vykročil z mlhy. Nezabila mne; opravdu se jí lítost vrátila. Někde tam ještě nějaká zbyla; právě jako ten pohled do zrcadla. Ale nebylo jí dost na to, aby se vrátila zpět k životu; a nezbylo dost vzteku na to, aby byla spektrou. Růžová mlha se rozplývala. A někde uprostřed jsem zahlédl, jak vypadala kdysi - unavená, smutná žena. A pak už nebylo nic. Zbyl jsem sám, abych nesl lítost za všechny nevinné, kteří už nežili.Strážce cesty se nemá ptát, jací budou ti, kdo půjdou po jeho cestě. Já si ale nejsem už ani jist tím, zda vůbec má být cesta střežena. Ani Ben mi v tom neporadil. Ale starý Bartoloměj se zasmál a řekl, že možná právě pro své pochyby mohu být dobrým strážcem.