Dlouhonoc 1387 I

Hvězdné Stříbroluní, Měsíční les

I když dobrodruhy tlačil čas a události v okolních krajích, týden klidu ve Stříbroluní jim padnul velice dobře. Každý dořešil, co potřeboval; někteří strávili čas smysluplně, jiní méně. Po týdnu navíc byla hotova většina darů od Paní Alustriel. Nastal čas see rozhodnout, kam vlastně vyrazit. Cílů bylo hned několik – zkusit vypátrat Valena v Everlundu, nebo se vydat do Chladného a Druarského lesa vyříkat si to s Ajiparem. Možná by šlo se vrátit i do Citadely Felbar a odtamtud pokračovat ve stopách orčích armád. Nebo zjistit, co se vlastně stalo v Měsíčním lese s Amrou, když se jim nedávno dostalo tak pěkného varování od lesních elfů.

Volba nakonec po dohadování se padla na Quervarr a Měsíční les. Plně vyzbrojená a odpočatá družina se vydala na cestu, během které se pokazilo počasí do 2 zvonů od města. Nejhorší liják se přečkal, na cestě však bylo málo poutníků a lidu obecně, ubíhala rychle. Navečer již Rychlí běžci dorazili do vesnice v Měsíčním lese…

Rozhodnutí nabídnout pomoc se však nesetkalo s pochopením. Cesta do vesnice jim byla zapovězena, a i když vysvětlili důvody svých skutků, vesničani je ignorovali, naopak o to více natáhli tetivy luků. Palisáda, za kterou se domobrana krčila, vypovídala mnohem více o stavu věcí než málomluvní obránci. Ti jim dávali za vinu poštvání malaritů a lykantropů na jejich domovy (a nejspíše vyhlazení několika elfích vesniček v severní části lesa). Když selhaly všechny diplomatické prostředky, pochopili, že budou muset opravdu hledat útočiště jinde. Než však odešli, prozradil jim velitel domobrany, že Amra utekla nedlouho po nich a nyní divoce útočí na malarity odněkud ze západní části lesa.

Po přenocování v lese (a kakofonii vlčího vytí) se družina druhý den vydala stopovat vlky doufajíce, že se dostanou na stopu malaritům, Amře, Mendě (ta zmizela společně s Amrou) - prostě komukoliv. Celý den stopování vynesl Elemerovi a Hanuhovi jen slabou satisfakci, když objevili opevnění malaritů ve výrubu asi 5 mil severně od vesnice. Stopy však nekončily u pevnosti všechny – některé pokračovaly dále na sever, do nehostinnější části hvozdu.

Skupina se rozhodla pozorovat opevnění alespoň několik hodin. Během té doby zjistili, že významně vzrostl počet lykantropů. Během sledování je málem překvapila pětice bestií, kteří se jim snažili vpadnout do zad. Briskně vyřešeno. Jelikož se Amra, Menda ani nikdo jiný neobjevil, vydala se družina na sever oklikou skrze výrub, daleko od očí malaritů.

Bylo to právě v této části, kdy se dostali do Černohrůzy, dávného opevnění elfů a trpaslíků, kde poprvé viděli Černý oheň. Stopy tam však nevedly. Po bloudění, nacházení cesty a znovu bloudění našli menší jeskyni, nestřeženou.

Lejenna prozkoumala jak okolí, tak začátek jeskyně, ale neobjevila nic zajímavého. Zato však slyšela ženský zpěv táhnoucí se odněkud z hlubin jeskyně. Na počátku sice vypadala jako přírodní, v další části se však ukázala trpasličí ruka při opracování tunelů. Když se družina vydala zkoumat původce tohoto jevu, našla ke svému velkému překvapení Mendu a 2 vlčí strážce. Menda se hned hodila kolem krku Hanuhovi a odmítala se od něj pohnout co i jen píď. Amra se podle ní nacházela v jedné z jižních místností, kam se ihned všichni vydali. Varovala však, že již není tou, kterou bývala.

Když Rychlí běžci konfrontovali Amru, bylo jasné, jak se změnila. Všechnu vinu za situaci v lese házela na hlavy dobrodruhů a byla ochotna se spolčit i s malarity, kteří ji přislíbili, že pokud se jich zbaví, opustí jižní část lesa a vrátí se na svoje původní území. Od zbytku družiny se hned oddělila ohnivou zdí a vyvolala 3 pomocníky, masivní dřevěné golemy, se kterými si však družina rychle poradila (tedy až na trpaslíka Grudgebearda, který již klasicky málem umřel – hned 2x); Amra však mezitím stačila uniknout. Nebylo moc těžké se dovtípit, že utíkala varovat lid Černé krve a zároveň jim prozradit, kde se nenávidění dobdrodruzi skrývají….