Uktar 1387 II

Krátké kroniky Rychlých běžců Severu, 1387 Údolního letopočtu

Nakonec se ukázalo, že ne všichni v klecích byli mrtví. Rychlí běžci našli Lejennu, půlelfku z Everlundu, která se pošetile vydala hledat poklady earlannských elfů do Vysokého hvozdu. Po dvou týdnech věznění v kleci se dovtípila, že to nebyl nejmoudřejší nápad. Aspoň dočasně získala družina posilu – Lejenna prokázala zdatnost v plížení a i s kuší uměla velmi dobře zacházet.

Další průzkum jeskyně se ukázal jako životu nebezpečný. V jedné z jižních místností totiž narazila družina na kamenného golema – strážce, u kterého bylo jediným štěstím, že byl vázán určené místo, jinak by jeho kamenné pěsti za pár chvil drtily lebky Běžců.

Další hledání se tedy zaměřilo na sever, kde si v jedné části jeskyně všimli nezvyklé věci – čtveřice elfů – horníků, kteří se snažili rozbít podivnou červenou skálu. Vůči dobrodruhům zcela neteční, avšak později, když se družina na místo vrátila, nalezla už jenom krumpáče, po nerostu a elfech se slehla zem. Hlouběji pak družiníci narazili na další elfy i orky, které pozabíjeli a teorie o magické kompulzi se zdála být víc a víc pravděpodobnější. Objevili i teleportační kruh, ale prozatím se rozhodli ho nepoužít. V další jeskyni s klecemi se Lejenně poštěstilo odhalit tajné schodiště do nitra hory. I když žádné pasti nenašla, Vickasovi málem urazila hlavu čepelová past…

Právě tady se Igan rozhodnul družinu opustit – nelíbilo se mu, že za svým cílem jdou skrz mrtvoly a mučení, pro kněze Ilmatera naprosto neakceptovatelné. Rozloučil se tedy s družinou a vydal se zpátky k východu, sám čelit jako břitvě ostrým větrům hor. Před odchodem družine prozradil, co vlastně říkal temný elf před svou smrtí, když je varoval před svými druhy ve Vysokém hvozdu a zopakoval jména Chaulssin, Baenre, Araumycos a Jaelre.

Dlouhé schodiště je nakonec vyvedlo ve starých trpasličích tunelech, dle architektury možná z dob Ammarindaru. Nejdříve překonali pomocí hesla překážku ve formě magických zrcadel, ale již o pár stovek stop dále se zastavili v obrovské místnosti se sloupořadím, kde spozorovali meditující trio elfích mnichů obklopených těmi nejpodivnějšími zrůdami – obřími stonožkami a černými hmyzoidy porostlými houbami a rudými skvrnami. Boj byl poměrně krátkýa krvavý, družina vyvázla lehce, pouze Vickas skoro zemřel, když čelil sám jednomu z hmyzoidů (jo a málem si vystřelil oko při nešťastné střele z luku – hraničář, co víc na to říct).

Toto podzemí byla spleť chodeb a místnosti, v nichž Lejenna s Elen naráželi na další služebníky, jejichž mysl byla ovládnuta, tito naštěstí nevyvolávali boj, nebo tedy alespoň se k tomu neměli tendenci. Když se nakonec obě děvčata vydali prozkoumat západní chodby, objevila se téměř nepostřehnutelná změna v ovzduší, které si však nevšimli. Tam totiž nalezli obrovitánské tmavé tělo slizkého tvora obklopeného zvláštním modrozeleným oblakem, z jehož „asi hlavy“ vyrůstala čtveřice mohutných černých chapadel , a když se otočil, trojice rudých očí žhnula v šeru podzemí. Elen si byla jistá hned – abolet. Navíc nebyl čas, protože v tu chvíli dostali události rychlý spád.

Nejdříve se za Elen a Lejennou otevřelo v chodbě lávové pole a v dalším momentu již stál abolet před Vickasem a Branem. Elen ho díky své schopnosti využít teleportaci pronásledovala ke zbytku družiny. Vickas byl prakticky eliminován hrou světel, kterou fascinovaně pozoroval, Brana oddělil od skupiny železnou zdí (o které později vysvitlo, že je pouhou iluzí) a Elen skoro zkolabovala díky mraku hlenu, který visel kolem té potvory. V mezidobí mu však všichni stihli zasadit několik ran a zrůda na mnoha místech krvácela černý polotekutý hlen.

Lejenna zatím zůstala sama v podivné místnosti, kde se u západní zdi tyčil odporný kamenný momument; pohled na něj však zvedal žaludek a tíseň jí tlačila v srdci. Zlodějka potlačila nechuť a pak si všimla, že část skály je pokryta slizem a pod ním je lehká prohloubenina, do které se dá kámen zasunout. Ten sloup musel něco znamenat, jinak by se do této části podzemí abolet nemohl dostat – chodby byly příliš úzké, aby se jimi protáhnul. Lejenna tedy zatlačila část konstruktu ve stejnou dobu, kdy byl abolet na pokraji smrti.

Výsledný efekt jde přirovnat k oblíbenému rčení v Údolních zemích, které říká, že půlka je lepší než nic. Ze zrůdy tak zbyla kouřící polovina téměř přesně od hlavy až po konec těla. Zatímco dobdrodruzi oslavovali, socha v místnosti zajela pod kamennou podlahu. Prozkoumáním monumentu Elen zjistila, že se jedná o dimenzionální ukotvení, které abolet použil, aby se přesně trefil a v momentě jeho zničení se patrně chtěl opět přesunou. Žádní další aboleti se již neukázali, ale kdo ví, co ještě čeká v chladné skále Hvězdných hor ?