Kladiven 1388 VII

Stříbroluní

Po slizech ani stopy, takže družina začala přemýšlet, jak by se dostala k těm mincím na dně.  Elenin vodní elementál problém vyřešil elegantně a Běžci jenom posbírali cennosti z hladiny….

Stále zůstavala jižní část stok, kterou prozkoumal Vallur sám – kromě nádrží a dlouhého tunelu na jih však nic zásadního neobjevil. Možností měla družina hned několik, ale rozhodla se věnovat zazděnému konci tunelu na východě. Plánem byl nejdříve průzkum Baldrikem, nakonec však zvítězila možnost kámen prostě nechat vyměknout a vylámat pomocí mocného druidského kouzla. Za několik minut již Branův krystal procházel černým tunelem. Na konci objevil šestici chodeb, z nichž některé vedly jenom hlouběji, v jedné však ve vodě objevil mrtvolu tvora známého též jako yuan-ti. Žeby konečně stopa chrámu těchto hadích lidí?

Zbytek družiny na místo nálezu dorazil expresně (nebo byl odnešen, záleží na úhlu pohledu). Mrtvola jasně náležela yuan-ti, ale odkud se tady vzala? Vtom družinu ovál závan vzduchu z chodeb před nimi – nejenom byl teplejší, ale rovněž v něm byla i jistá vůně. Vallur se rozhodnul jít přímo ke zdroji a vydal se proti proudu na sever. Cesta ho dovedla až k masivním kamenným dveřím, za kterými s Elen objevili obrovskou místnost plnou soch hadů a hadích lidí – yuan-ti…..

Prvotní místnost nevypadala nijak děsivě. Až na linii černých kamenů vsazenou do podlahy. I když bylo jasné, že kameny jsou zde pro ochranu, družina linii překročila. Kromě Elen však zbytek Běžců zažil hrozná muka, která některé z nich téméř zabila. A navíc Elen neúmyslně okamžitě aktivovala past těsně před schodištěm. Plameny sežehly všechny, nejvíce však Lythithara, který vyváznul stěží s holou kůží.

Poté již opatrněji družina prozkoumala zbytek schodiště a masivní kamenné dveře. Nakonec Vallur a Vickas podnikli výlet a za dveřmi našli obrovskou komnatu s mnoha hadími skulpturami, podivnou zelenou tekutinu a dobrým tuctem yuan-ti. Dle popisu Elen místnost, kam se teleportovala. Potichu se vrátili a začali spřádat plán.
Nejdříve se neviditelná elfka dostala za zády všem hadím lidem a a Valur a Vickas se připravili na jedné straně schodiště, Bran s Lythitharem na druhé. A v jeden moment všichni vyrazili. Zatímco Bran se snažil zadupat odpor na pravé straně, Vallur a Vickas se snažili pozabíjet válečníky vlevo. Elen tiše čekala, zda hadí kněží začnou kouzlit….a dočkala se. Hned po prvním překvapení se yuan-ti začali podivně vlnit a i když Elen překazila kouzla sesílaná kněžími, ostatním se je povedlo dokončit. Naneštěstí pro družinu jich několik mířilo na Vallura a Vickase, kteří hypnotickým kouzlům podlehli a odebrali se svačit, zatímco jejich společníci bojovali o život. Nutno však říct, že  i přesto již byla zkáza dokonána a na zemi se brzo přičiněním Lythithara, Elen a Brana (kromě jednoho přeživšího) válely hadí mrtvoly. Pomocí kouzla zlom magii Elen osvobodila Vickase a Vallura a začali prohledávat svatyni. Bylo zde hned několik masivních kamenných dveří, podivných soch a navíc zvláštní slizká zelená tekutina. Dveře však nešli nijak otevřít. Teda žádným běžným způsobem, i když družina zjistila, že jsou očarovaná, nebylo jasné, jak je otevřít. Zkoumání slizu také nic nepřineslo. Až Lythithar si všimnul, že hadí sochy v místnosti nejsou stejné a identické motivy se objevují i na zdech kolem. Díky prstenu Elen porozuměla nápisům, které oslavovaly hrdiny  této rasy – Hamose, Beleka, Karinapa a Dieru. Pak teda zkusili před dveřmi vedoucími na západ vyslovit jméno jednoho z hrdinů a Mystro div se, dveře se bez odporu otevřely. Zde našla družina přímo poklad ve formě tisíců knih, pergamenů a svitků, což všechno rychle nastrkali do pytlů. Bphulibou činnost znepříjemnila krátká epizoda s hliněným mužem-golemem, kterého družina rychle vyřídila.

Následovaly východní dveře, za kterými Vallur objevil v meditaci sedící čtveřici yuan-ti. Rozhodnutí bylo rychlé, rozřešení krvavé. Na konci stáli Vallur a Vickas nad yuan-ti s podřízlými krky a prošpikovanými hrudníky. Místnost byla zajímavá malým kamenným pódiem a polorozpadlým obloukem u severní zdi. Ze zápisků yuan-ti Elen vyčetla, že zde hadí lidé objevili eraticky fungující portál, nedokázali však přijít na aktivaci nebo cíl přenosu. Družina však na to přišla - a velmi rychle, po dělení pokladů zabitých akolytů se tři z nich - Lythithar, Vickas a Vallur - ocitli na skalnaté římse neznámo kde.

Panika sice byla na místě, ale skutečná se rozjela až za chvilku, když si uvědomili, že se nacházejí na kraji kaverny několik mil široké. Pod nimi se táhla černočerná hlubina......která se najednou začala prosvětlovat fialovou září vycházejí ze zdí a pozvolna stoupala výš a výš. Tím dala dobrodruhům výhled a možnost zjistit, že kaverna má několik mil jak na výšku, tak i na šířku. Největší zděšení však vyvolal pohled na dno kaverny, kde trio spatřilo nejen obrovské létající krakeny, ale tisíce nestvůr (otyughů, krvavých kostí, abolethů a mnoho dalších), jejichž formy byly natolik děsivé, že dlouhý pohled na ně by mysl nesnesla. Zástupy nestvůr mizely v černých chodbách a dál je dobrodruzi neviděli.

Začali tedy zkoumat svoje okolí a kamennou římsu brzy překlasifikovali na okenní rám pro obry. Za zády se jim totiž nacházel dům vytesaný přímo do skály, vskutku obří, ale nikde ani náznak portálu. Naštěstí pro ně objevili rozpadlý oblouk podobný tomu v chrámu yuan-ti přímo za oknem zevnitř a zopakovali přesně to, co dělali před prvním přenosem - a byli zpátky. Když vyprávěli zbytku družiny, co viděli, znělo to až příliš neuvěřitelně. Riskovat návrat však nikdo nechtěl, nechali portál tedy být a vybrali se k jižním dveřím.

Za nimi objevili vězení - a hned několik živých. Blázna, který si mlátil hlavou o zeď, plačící děvečku a konečně zvláštní dvojici - elfku z Cormanthoru jménem Kalahea a její společnici Veleu, paladinku Soirise. Byly zajaty yuan-ti, když Velea sledovala jednoho z jejich stoupenců. Společnice přislíbili Běžcům pomoc za jejich osvobození a vzali sebou přeživší zajatace i spoutaného kněze yuan-ti pro Methrammara. Když se celá pětice teleportovala, zůstaly hrdinům jen severní dveře. Byli zde i předtím, ale kombinace kamenných můstků, hnijících kusů těl a odporné sochy hadů na ně neměli příliš blahodárný vliv. Nyní se sem vrátili znovu a rovnou pospíchali k dalším průchodům na sever. Tam však na Běžce čekalo asi 20 střelců a několik mágů, kteří okamžitě zasypali dveře přívalem šipek, šípů a kouzel.

Elen vymyslela celkem dobrý plán, jak se dovnitř dostat bez větší úhony. Pomocí svitků, které zatím družina našla, vykouzlila uvnitř oblaka pálivého dýmu a popela a završila představení ohnivou koulí, která spolehlivě vyřídila většinu obránců. Družiníci pak již jen posbírali trofeje. Zatímco část Běžců obírala mrtvé, Lythithar a Vickas studovali podivný kamenný oltář s vyobrazením Dendara, bájného Nořního hada. V zemi našli několik hranatých otvorů, jejichž účel byl jasný hned, jak zbytek objevil podivné černobílé tyče.

Schodiště pod oltářem směřovalo hluboko, aby poté opět zamířilo nahoru a vyplivlo družinu na malém ostrůvku obehnaného žlutozelenou tekutinou  uprostřed menší jeskyně. Ostrůvek byl opravdu miniaturní, kromě sochy hada na severním cípu dobrodruzi nic zajímavého neviděli. Ale znalí těchto situací se připravili k boji – a odměnou jim byl obrovský vodní had s tmavězelenou šupinatou kůží, který se nenadále z hlubin vynořil. I Běžci bojovali statečně (ač někteří paralyzovaní hadím jedem) a na konci slavili vítězství a dno jeskyně pečlivě prohledali.

Odhalili však i zvláštnost, kdy zjistili, že ostrůvek je část jiné stavby, dávno zničené a jediná dvě slova, které ze zničeného kamene vydolovali, byla *moc sarrukhů*. Unaveni se vrátili do Stříbroluní, očekávajíce výsledek výslechu yuan-ti a těšíce se na odměnu Veley, která měla pobývat v Domě Nepřemožitelného.