Kladiven 1388 V

Stříbroluní

Arshaka Rovanyche nebylo těžké najít. Od zástupu vojáků, podivných existencí a nemytých dobrodruhů u severní zdi je odnavigoval postarší trpaslík za roh jednoho ze skladů. Tam našli dlouhána zabratého v rozhovoru se dvěma hobity. Arshak Rovanych, oficír Legie Argent a velitel obrany této části. Naštěstí to nebyl ani jeden z těch zakrslíků.

Ve zkratce jim vysvětlil plán. Stříbroluní nepodnikne žádný výpad, naopak, nechá na hradby nalákat co největší množství těch zlosynů a pak na několika určených místech (kterým bude i tato lomní věž Běžců) připraví “ohnivé“ překvapení. Obránci budou včas informováni, aby stihli uniknout. Orkové podle zpráv zvědů nemají příliš mnoho obléhacích strojů, jen spousty žebříků a pár beranidel.

Tuto část hradeb budou bránit pouze Rychlí běžci a dva hobiti – Valur a Petroň. Oba vypadali, že vrhat dýky nebudou poprvé v životě, akorát Petroně fascinovala jeho vlastní přezka....

Věž byla poměrně rozlehlá, koncentrovat se však mohli jenom vepředu, kde se postupně rozmístil Faerian, Elemer, Petroň, Valur, Vickas, Burjah a Lejenna.

Všechny následně překvapila Alustriel, která v ohnivém kočáru s doprovedem desítek mágů a kouzelníků (někteří na podivných létavcích, jiní s pomocí kouzel) vyrazila na otevřené prostranství a přímo k čelu armády. Následná smršť mrazu, kyseliny a jasných blesků zanechala v hordě široké brázdy plné znetvořených humanoidů a řev tisíců se nesl vzduchem. Ani mágové však nezůstali ušetřeni. Nejdříve jeden, poté druhý a pak další...padali z oblohy jako zralé ovoce na desítky kopí ježících se pod nimi. I vyčerpaní dorazili zpět, do ochrany hradeb, stěží polovina všech, kteří za Alustriel vyrazily.

Následně se dalo do pohybu orčí vojsko. Vyrazilo přes severní planinu, po chvilce však náhle zastavilo a pozornost všech se obrátila k znenadání se objevivšímu tmavému mraku – ve skutečnosti však stovkám okřídlených tvorů podobných netopýrům, na jejichž hřbetech seděli orkové jednotlivě i ve ve dvojicích.

Než však mohli doletět k hradbám Stříbroluní, zasypala je sprška střel – i tak však mnoho z nich proniklo nad hradby a část seskočila přímo na opevnění, kde začala systematicky likvidovat obránce za podpory luků svých vzdušných doprovodů.

Rychlí běžci se s nimi vypořádali poměrně rychle, a stačili i sestřelit několik okřídlených ohyzd, ale to už se do pohybu dávala armáda na poli před městem. Jako lavina se valila přes nedokončené zákopy a pevnůstky, aby se nakonec zastavila až pod hradbami a i přes smrtonosný déšť střel, šipek a kouzel se jim povedlo na mnoha místech vztyčit obléhací žebříky.

Na sousedících hradbách a výspách probíhal lítý boj o každý metr a obránce zatlačily zpátky tucty bestií, goblinů a skřetoidů. Běžci však tušili, že někdo musí i teď dohlížet na útok a hledali mezi pobíhajícímí stovkami a tisícemi goblinoidů pověstnou hlavu, která vše řídila. A díky pozonosti se i dočkali. Ani Vickas se svým lukem však nebyl schopen orčího velitele zabít. Jeho oči však slíbili pomalou a bolestnou smrt všem.

Poté se však na hradbách začali objevovat první z útočníků a Běžce zaměstnali na dostatečně dlouhou dobu, než si všimli podivných skupinek šamanů rozmístěných jako trojúhelník na bojišti. To, že zaříkávají, nebylo těžké uhodnout, ovšem translokační magie asi nikoho nenapadla. A tak se v nestřeženém okamžiku uvnitř hradeb zjevily skupiny zlobrů, orčích mágů a ničitelů, kteří začali okamžitě nemilosrdně drtit obránce. Valur měl více štěstí než rozumu, když uhýbal před obrovským kyjem. Samotný Vickas byl v tu chvíli navíc sražen kmenem stromu a omráčen. Nakonec se k nim dostal pomocí svých šamanů i samotný velitel, kterého se jim předtím nepodařilo zabít.

Jako osamocený bojovník, kterému nemohl nikdo přispěchat na pomoc, však pro dobrodruhy nepředstavoval vážnější nebezpečí a společně ho udolali. S jeho smrtí polevil i útok a po délce hradeb slavili obránci Stříbroluní vítězství. Důvodem kromě jejich chrabrosti byly i stovky Hlubiňanů, kteří si klestili cestu středěm nepřátelské pěchoty a sundabarští trpaslíci, kteří to samé praktikovali z opačné strany. Takže větší část armády chytili mezi kladivo a kovadlinu.

Vítězství.

Jelikož po ústupu vojsk zůstaly na temi tisíce mrtvol, část dobrodruhů vyrazila okrádat mrtvé. Rázně ji zastavila garda vojáků Stříbroluní, ale některým se přeci jen podařilo něco uchmatnout. Ve vítězném opojení se tak vraceli do města.

Zůstalo však mnoho otázek. Kdo vlastně orkům velil, protože za celý boj nebylo možné zahlédnout nikoho z vůdců útočící hordy. A proč se orkové tak rychle vzdali?