Dlouhonoc 1387 IX

Schodiště dolů do temnoty nevypadalo příliš lákavě. Běžce stejně příliš nevzrušovalo, neboť svou pozornost nasměřovali na pyramidu, která je před malou chvilku málem zaplavila démony. Bylo evidentní, že jde o portál, který se však neotevíral jenom do Propasti, mohl vést i na jiná místa. Mori se domníval, že ví, jak portál znefukčnit. Očekávajíce nejhorší, schoval se zbytek za nejbližším rohem. Uplynulo asi pět písní a chodbu zalilo modravé světlo. Když pohaslo a družina se nahrnula do místnosti, po Morim a pyramidě nebylo památky.

Trpaslík se probral na podivném místě. Kam až oko dohlédlo, rozprostírala se ledová pláň. V dálce se tyčily hory vyšší než Hromové skály nebo Hřbet světa. A na obloze proti bílému nebi spatřil podivnou věc – ptáka nebo něco podobného, ale s hrůzou si uvědomil, že domnělý pták má víc než 20 stop v průměru a kromě pár blanitých křídel také další dva páry pařátů. Rozhlédnul se kolem a vnitřní kompas arkány mu napověděl, kde se octnul. Doména ledu prince Levista, Osmá úroveň Pekla. Nedaleko od něj se rozlomil led a to, co považoval za ostré jehlany ježící se ze země, byly ve skutečnosti ledoví ďasi, kteří se k němu jistě, ale pomalu ,začali přibližovat. Když k němu došli, uslyšel v hlavě hlas, která ho zval na přátelský rohovor s vládcem, princem Levistem. Následně se rozhostila tma a chlad…..

Mezitím hluboko uvnitř Vysokého hvozdu Faerian, Elen a Lejenna přemýšleli kam dál. Když bylo jasné, že Mori se nevrací, rozhodli se, že by bylo nemoudré čekat zde na jeho návrat. A možná zjistí, jak pyramidu přivolat.

Schodiště bylo asi 100-120 schodů dlouhé, stěny a podlaha byly řemelsně velmi dobře opracované. Na konci schodů skupinu zastavilo zelenkavé světlo vycházející z místnosti před nimi. Zdrojem záře byla socha polopavouka-položeny uprostřed; z komnaty jako paprsky slunce vybíhaly úzké chodbičky. V jedné z nich, za železnou mříží, družina objevila statného vysokého muže s ostrými črtami. Po ne zcela zdvořilé konverzaci souhlasil, že se k nim dočasně přidá. Jmenoval se Brujah, válečník-žoldnéř, který si naposledy pamatoval boj ve Vysokém lese a pak už jenom studené podzemí. Když našel svoji zbroj, meč a pavézu vyšší než byl on sám, byl to impozantní zjev. Od té doby ho však už nikdo nenazval jinak než „Dveře“.

Poté, co ho osvobodili, zaslechla Elen známý hlas, který na ní volal. V jedné z úzkých chodbiček, uvězněn za další mříží, se na ní usmíval Hiram. Nejdříve prosil a poté žadonil, aby ho elfka osvobodila, ale když se mu nedařilo ji obměkčit, spadl z něj závoj iluze a před Elen stál Valen Jitrobril v rudém hávu. Elen se vysmál a varoval ji, že zde nic nenalezne a nikdo zde ani netuší, čeho jsou vlastně součástí. Projekce se rozplynula, až když jí prolétla šipka z kuše barbara.

Podle Elen se zde určitě něco skrývalo, Valen by se jinak neobtěžoval k nim takto mluvit. Následoval průzkum dalších chodeb a místností, neboť bylo slyšet mužský zpěv. V jedné ze severních komnat družina narazila na svatyni, kterou zdobili sloupy zobrazující temného elfa se šátkem zakrývajícím mu ústa. A 5 temných elfů. Jejich vůdce, když viděl, jak Brujah zaujal obrannou pozici za „dveřmi“, však neměl v úmyslu bojovat a promluvil přímo k Elen. Nabídnul Běžcům spolupráci. Již nějakou dobu sledoval družinu pomocí magie a domníval se, že by jemu a jeho patronovi, Vhaeraunovi, mohla pomoci zbavit se nenáviděné kněžky Lolth. Chyriel byla její vyslankyní zde a pobývala ve východní části komplexu, kde většinu času věnovala zvláštním rituálům.

Družina zvažovala nabídku, její dilema rozetnul nakonec Brujah, který nevěřil pohádce temných elfů a ťal po nelbližším drowovi. Během krátké chvilky ležela většina z nich v krvavých loužích u nohou družiníků, jeden v bezvědomí a poslednímu se podařilo prchnout.

Ať už je zvuky boje přilákaly, nebo to byla jenom nešťastná náhoda, družina musela ihned čelit čtveřici nestvůr, které měli místo hlavy klubko svalů a pařáty zakončeny hákovitými čepelemi. Po tuhém boji se jim povedlo je posekat a mohli se plně věnovat zajatci.

Brujah se ukázal být nemilosrdný a krutý, když postupně do temného elfa řezal a čekal na odpovědi. Nic jim neprozradil, naopak, byl zcela zticha, na svém konci však Lolth věnoval modlitbu, výkřík a stíny následně zachvátily jeho tělo a vysály z něj život.

Odpověď na výkřik nenechala na sebe dlouho čekat. Běžce napadla dvojice temných elfů a dva kakodémoni. Rychle byli zlikvidováni; nikdo další však již družinu neohrozil a mohla si na chvíli oddechnout. Bylo na čase prozkoumat zbytek komplexu. Brujah a Lejenna se vydali směrem, ze kterého přišla dvojice drowů. Našla podivné kolo připomínající kormidlo, ejn upevněné horizontálně, a za ním obrovské ozubené kolo, které pohánělo skrze stroje a další kola písty a další jednoduché stroje, které se střídavě vynořovaly a mizely v podaze dlouhé místnosti. Když Brujah zatlačil na ležící kormidlo, otevřela se masivní kamenná zeď na jihu, stroje však fungoaly dál. Tak jim Brujak domluvil svým mečem, když zastavil masivní ozubené kolo. Strojky se zastavily také, místo nich však z otvorů vyrážely miniaturní blesky a jiskřil vzduch. Lejenna se protáhla kolem, Brujak se však po prvním popálení musel vrátit zpátky.

Mezitím Faerian a Elen zamířili do jižních chodeb, kde objevili v jedné části jeskyni podobnou komnatu s jámou uprostřed. Na dně zahlédli vybělené kosti, kameny, a také podivnou kytku, tříbarevnou růži známou jako kiniara, která roste jenom na svatých místech Seldarine. Všech 5 květů sebrali, i když si nebyli jisti proč.

Lejenna o několik set stop dále sledovala klikatící se chodbu, která ústila do prostorné místnosti, které dominovala socha temné elfky hladící pavouka. Před ní stál černý trůn a pod ním ležela živá temná elfka, které z mnoha ran na rukách krvácela. Naštěstí si Lejenny nevšimla a ta pádila z místnosti pryč a zpátky k Brujahovi….