Dlouhonoc 1387 VI

Jakmile se družina prohrabala cennostmi, které našla ukryté v malé studené komnatě, obrátili svou pozornost ke koboldům. Respektive ke koboldům a magmatickým zrůdám. Polovina družiny potřebovala nutně odpočinek a všem bylo jasné, že koboldi se vrátí – minimálně ti, kteří zde v době jejich útoku nebyli. Mori, Elen a Bran vymysleli společně poměrně dobrý plán, když natahali mrtvoly na hromadu a nechali je trochu požrat slizem, který Elen vyvolala. Doufali, že se zaleknou a nepůjdou okamžitě pátrat po vrazích svých soukmenovců. Všichni se uložili k odpočinku, jenom Elen se rozhodla "strašit", když ucítila jemné mentální ťukání při aktivaci alarmu. Když se neviditelná zakrádala jeskyní a došla k hlavní části, vyrazilo jí dech množství koboldů řítících se po schodech dolů. Netrvalo dlouho a všimla si dalších, kteří se vynořovali z jižních chodeb. Když se chtěla vrátit zpět, zjistila, že cestu blokuje magmatická zrůda, před kterou kráčel menší kobold – a ona ho poslouchala!

Elen se stáhla do severní chodby, varovala ale zbytek družiny. Bran pak jedním úderem rozbil mechanismus na tajných dveřích. Již za pár chvil slyšeli bušení na dveře a podle teploty uvnitř to vypadalo, že se do práce zapojila i monstrum z magmatu. V té chvíli naštěstí Mori vycítil drobnou puklinu ve skále, kudy by bylo možné uniknout. Po několika pokusech se uvolnila cesta velice malým tunelem naplněném sírou, kterým by se Bran neprotáhnul, Elen (která přispěchala teleportačním kouzlem) ho proměnila v králíka a celá družina se následně vecpala do úzkého tunelu, kde se šlo pouze plazit. Mori se ještě snažil nechat propadnout část tunelu, což se mu částečně povedlo.

Celá družina se pak plazila dost dlouho až nakonec dospěla do velkého kamenného dómu, uprostřed kterého se třpytila průzračná chladná voda. Elen byla jediná, kdo jí jen jemně ochutnal, ale nic zvláštního se jí nestalo. V noci se však všem zdáli podivné sny – Mori, který zemřel rukou trpasličí najémené vrahyně, Bran byl roztrhán obrem, elen prošpikována šípy nad lesem, Hanuh utonul, Lejenně byla sťata hlava na veřejném popravišti, Amadeus byl spálen na popel. Pouze Vran si nechal svojí verzi pro sebe.

Po odpočinku však bylo nutné najít cestu a ve spletišti chodeb do nebylo trovna jednoduché – družina se vyhýbala těm, které na sobě nesly stopu opracování, ale stejně trvalo téméř půl dne, než našli něco podobné východu. Drobnou prasklinu ve zděné zdi na schodišti, ke kterému však vedl velice úzký tunel. Mori ho expertně rozbil tak, že málem za sebou pohřbil celou partu dobrodruhů. Na druhou stranu bylo jasné, že tím závalem se koboldi jen tak neprohrabou.

Problém však bylo místo, kde se družina ocitla. Staré, rozpadlé zdění a Moriho odhad mluvili o cca 3000 let starém kameni, některé části podzemí však rozhodně byly novější a patrně jistou dobu patřily trpaslíkům.

Družina pomalu postupovala neznámým podzemím. Kromě několika ghúlů a černých kostlivců v trpasličíčch pohřebních komnatách na nic zajímavého nenarazila. Až do chvíle, co jí pozdravili dva obří zelenočerné kameny, na nichž se vyjímaly rudě psané nápisy v prastarém jazyce. Chodba se zužovala na průchod a na konci stála dvojice soch humanoidů s obřími meči. Jelikož se nikomu nezdařilo rozluštit nápis, vyzkoušela Elen svoje štěstí průchodem mezi kameny. Po jednom kroku a a plejádě syčících blesků se rozhodla, že to není dobrý nápad.

Nakonec vše vyřešil Mori, který s pomocí svého umění napodobil kouzlo, kterým může člověk porozumět skoro všem jazykům. Na kamenech se psalo doslovně – Buď pochváleno Černé Slunce. Cyrik. Ale jak vysvětlit jeho svatyni v kobce staré několik tisíc let ve Vysokém hvozdě? Odpovědi možná přijdou časem, byla na čase vyzkoušet, zda deklamace chvály Cyrika deaktivuje smrtící přechod. Kupodivu ano, ale na družinu čekalo další nepříjemné překvapení, když jim sochy s meči málem uťaly hlavy. Nebyly živé, pouze důmyslně sestrojené pasti, se kterým si nakonec poradili.

Za dveřmi, které sochy střežili, objevili Běžci něco, co možná objeveno býti nemělo. Trio černě oděných mumlajících kostlivých mágů stálo okolo hromady svíjejícího ho se masa, které vzdáleně připomínalo člověka bez končetin. Z té odpornosti neustále vystřelovaly chapadla, která se měnila v ostré lesknoucí se čepele. Celá místnost byla špatná, na zdech však visely znaky, které evidentně patřili Moandeovi, ne Cyrikovi…..

Někteří z přítomných si matně v paměti vybavili jméno toho hororu, který právě viděli – jeden z nižších démonů – piscodémon, velice nebezpečný protivník. Pomalu se stáhli, aby si nikdo nevšimnul, jejich přítomnosti a rozhodli, že nejdříve prozkoumají zbytek ruiny, pak se uvidí, zda nebude lepší se stáhnout.