Neuvěřitelná dobrodružství...

Kapitola 7 - Magická zahrada Leora Willda

Před oběma přáteli se tyčila stěna zelených keřů a stromů. Překvapeně zírali na podivné rostliny, které na vlastní oči nikdy neviděli. Sigismund tvrdil, že daleko na jihu existují husté lesy, které se nazývají džungle a které jsou tomuto lesu velmi podobné, avšak skutečnost je oba ohromila. Lesní velikáni se zvedaly snad sto stop vysoko a jejich koruny vytvářely neprostupnou klenbu listoví. K zemi z nich vysely popínavé rostliny a dlouhé, lanům podobné liány. Některé ze stromů byly u kořenů tak široké, že by je ani několik mužů neobejmulo. Nebylo vidět dále než několik stop, neboť dohledu bránil všudypřítomný podrost s mohutnými listy a překrásnými barevnými květy.
„Můj ty bože,“ vydechl Maef a obhlížel si šťavnatou zeleň, v níž se cestička zcela ztrácela v rychle rostoucí vegetaci.
Sigismund jen kroutil hlavou a utrhl si veliký rudý květ, ke kterému přivoněl. Přimhouřil oči nad omamnou silnou vůní exotického květu.
„Tajuplné a mystické,“ vydechl nakonec. Maef se mu právě chystal odpovědět, když je vyrušil zvuk lámaných větví. Něco se prodíralo z džungle ven. Oba měli okamžitě zbraně v pohotovosti.
Nedaleko od nich se z podrostu vydralo divoké prase. Oba si ulehčeně oddechli. Prase bylo velmi podobné divočákům, které oba znali z lesů středního Faerunu. Jednou z mála odlišností byla jeho barva, neboť na rozdíl od šedohnědě zbarveného kňoura byl tento spíše pískově hnědý s tmavými vodorovnými pruhy. Na hřbetě měl dlouhé černé chlupy a z tlamy mu trčely mohutné klektáky. Prase se otočilo k nim. V kohoutku mělo dobré tři stopy. Oběma zamrzl úsměv na tváři, když si všimli jeho očí. Byly nepřirozeně zelené a zcela bez zorniček. Kňour sklonil hlavu a divoce zaryčel. Pak se rozběhl přímo k dvojici.
Maef uhnul jeho zuřivému výpadu a odrazil se od jeho těla štítem. Sigi tolik štěstí neměl a útočící divočák ho nabral pod koleny a jediným pohybem hlavou ho přehodil za sebe. Jako dýka ostrý klekták zasáhl barda na lýtku a způsobil mu vážně vyhlížející tržnou ránu. Prase uběhlo ještě několik stop, než se zastavilo a takřka na místě se otočilo. Sigismund se okamžitě odvalil stranou a i přes velkou bolest v noze se postavil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Maef a dál sledoval divočáka.
„Tsss… bude to dobrý, asi. Co se to tu děje? Ten nevypadá, že by chtěl utéct. To není normální. Pozor!“ odpověděl Sigi a rychle pozvedl meč tak, že jílec držel vysoko nad hlavou a špička směřovala dolů. Opatrně stál a čekal jako toreador na býka.
Maef se postavil vedle přítele a upoutal tak pozornost kňoura, který se opět rozběhl. Když už to vypadalo, že zasáhne Marta stejně jako Sigismunda před pár okamžiky, vytočil se novic na měkké hlíně na podpatku a využil štítu k tomu, aby se opět odrazil od mohutného prasečího boku. Ve stejnou chvíli silně udeřil svým kladivem a zasáhl probíhajícího divočáka do zadní části hřbetu. Křupnutí naznačilo, že přelomil páteř, nebo ji alespoň nalomil. Sigismund v tu chvíli prudce bodnul a jeho špička prošla přes tuhou kůži a divočák si setrvačností a vahou svého těla zarazil čepel Sigismundova meče hluboko do těla. Zelenou trávu zkropila tmavě rudá krev umírajícího divočáka.
Sigi rychle vytrhnul meč a krátkým švihem sekl kňoura do břicha. Z rozetnuté rány vyhřezly vnitřnosti a vyvalila se krev. Kňour zaryčel, avšak nezdálo se, že by chtěl umřít. Ačkoliv tahal vnitřnosti za sebou, stále kolem sebe bil hlavou a oba mladíci měli co dělat, aby se vyhnuli jeho uvadajícím, leč stále nebezpečným útoků. Na tělo nebohého divočáka dopadala jedna rána za druhou a nakonec se s kvílivým zvukem zhroutil na zem a konečně zcepeněl.
„U všech bohů, zatraceně on…on nechtěl vůbec zdechnout. A viděls ty oči? Tu vražednou touhu s jakou po tobě šel? No naštěstí jsem ho zabil,“ oddechoval nahlas Sigi a pot mu přilepil vlasy k k hlavě. Maef se sklonil k jeho ráně na noze a použil malou část hojivé energie, aby ránu vyčistil a zastavil krvácení.
„Jasně, jsi prostě Sigismund Zabiják prasat. Napiš o tom baladu,“ odfrkl Maef a postavil se. Pralesem se ozvalo táhlé zakvičení ihned i dvojitá odpověď. Pak se něco začalo prodírat směrem k nim.
Maef se Sigismundem se na sebe nešťastně podívali a pak se postavili zády k sobě. Než stihli promluvit, vynořila se ze zeleného moře tři pruhovaná statná těla s jasně zelenýma očima. Maef otáčel na primitivním rožni velkou kančí kýtu. Vůně pečeného masa mu dávala zapomenout na velké množství zhmožděnin a tržných ran, které před pár hodinami utržil. Vedle něj seděl stejně zubožený zpěvák, který se snažil dát dohromady své potrhané a poničené oblečení. Občas vzhlédl do korun stromů, které nad cestičkou, na níž si zbudovali provizorní tábor, vytvářely zelenou klenbu. Jen částečně jí prostupovalo světlo vyzařující ze zelených krystalů.
„Co myslíš, že je nutilo útočit? Neříkej mi, že to bylo normální. Já jsem se sice nikdy s podobnými tvory nesetkal, ale ty oči… no byly takový nepřirozený,“ přerušil ticho Maef.
„Myslím si, že to dělají ty krystaly na stropě. Asi. Ale taky to možná byla náhoda,“ odpověděl Sigismund a prohlížel si své dílo. Jeho klobouk ozdobený pestrými květinami však byl jen slabou náhradou za svou původní krásu.
„Pojíme, vyspíme se a půjdeme dál. Ta cesta někam musí vést. A někdo po ní musí chodit, jinak by určitě zcela zarostla,“ pronesl po chvilce Sigi a potichu pro sebe dodal, „jen doufám, že jsou to jenom býložravci.“ Už byli na cestě několik hodin. Jak se ukázalo, prasata zde nebyla sama. Ihned po pro-buzení je napadly dvě malé, pískově žluté šelmy s černými flíčky na kožichu. I ony měly ne-přirozeně zelené oči. Naštěstí dokázali jejich útok odrazit, avšak byli nuceni tyto krásná stvoření zabít, neboť odmítala utéct i přestože byla vážně zraněná.
Před pár okamžiky musel Maef použít svou magickou moc, když se na ně vrhlo obrovské hejno malých chlupatých opiček. Tvorečkové je kousali svými zoubky a škrábali tlapkami, snažíc se jim dostat pod brnění či jim vyškrábat oči. Maef většinu z nich srazil bezvládně k zemi pomocí silného omračujícího zvuku, který vydalo jednoduché, leč účinné kouzlo. Poté následovala nepříjemná práce s dobíjením bezbranných tělíček, neboť jakmile se opičky začali probírat ze šoku, začali opět útočit.
Později dorazili na hranici pralesa. Kousek od nich začínala širá savana, ozářená zelenavým přísvitem vzdálených krystalů. Opatrně se rozhlédli po planině a v dálce zpozorovali stádo slonů, které se bezcílně toulalo. V duchu zadoufali, že je obří tvorové nezpozorují a vydali se po sotva viditelné pěšině vinoucí se zvlněnou savanou.
Po zhruba hodině uviděli několik set yardů vzdálenou kruhovou stavbu, která stála uprostřed pěšiny. Na půl cesty od stavby k nim kráčela dvojice postav. Oba druzi tasili zbraně a připravili se na útok. Když se postavy přiblížily a oni si je mohli lépe prohlédnou, zjistili, že se jedná o dvě chodící humanoidní kostry, oděné v zašlý kyrys. V rukou nesly oválný štít a dlouhé kopí. Na hlavách měly helmice podivného tvaru.
Kostlivci kráčeli vyrovnaným vojenským krokem po pěšině, bok po boku. Oba mladíci jim ustoupili z cesty, připraveni zaútočit při jakémkoliv náznaku nebezpečí. K jejich údivu je však dvojice minula a pokračovala stejnou rychlostí k pralesu.
„Co to bylo?“ zeptal se Sigi a otočil se za odcházejí dvojicí.
„Nevím. Možná nějaká stráž, nebo co,“ pokrčil rameny Maef a nezastíral zmatek, který se mu honil v hlavě.
Kráčeli dál k budově a občas se ohlédli k nyní již vzdálenému pásu zeleně. Nic však nenaznačovalo, že by se oba kostlivci vraceli. Když Maef se Sigismundem dorazili k podivné budově stojící osamoceně uprostřed savany, jejich obezřetnost se ještě zvýšila. Opatrně ji začali obcházet. Měla kruhový tvar s průměrem asi pět yardů. Byla postavena z kvádrů z černé-ho kamene. Nikde neviděli žádná okna, avšak nalezli dva otvory, které vypadaly jako vstupy. Každý na jedné straně budovy a navazující na stezku, která jakoby procházela samotnou budovou. Nikde se nic nepohnulo.
„Tak co?“ zeptal se Maef a pohlédl na Sigiho, pak ukázal hlavou k budově.
„No, aspoň to není džungle. Pojďme,“ pokynul mu bard a vykročil do budovy. Maef ho následoval s kladivem pevně v rukách.
Vnitřek budovy byl tvořen dvěma dřevěnými regály, táhnoucími se podél stěn od vchodu ke vchodu. V policích bylo bez ladu a skladu naházené značné množství věcí, takže budova ze všeho nejvíc připomínala skladiště. Byly zde batohy i vaky, lampy a láhve s olejem, spousta lan a jiných užitečných věcí. Nechyběly zde různé zbraně i různé části zbrojí, ačkoliv ty byly mnohdy zprohýbané či poničené. Vše pokrývala vrstva prachu a pavučin, někde větší a někde menší.
„Vypadá to, že jsme ve skladišti,“ konstatoval Maef a odhodil zpět do police pánev na rýžování zlata.
„Nebo ve sběrném překladišti,“ odfrkl si Sigi a kýchl. „Zdá se, že naši dva hoši hledají co se ještě může hodit a nosí to sem. Řekl bych, že to, že jsme jim naše věci donesli až sem je určitě překvapí.“
„No přinejhorším tady můžeme přespat, dá se to tu slušně bránit a pár lahví oleje taky není k zahození. Ostatně původní majitelé už si asi nebudou stěžovat,“ pousmál se Maef a začal prohledávat regály a doplňovat si zásoby.
„To asi ne,“ přitakal Sigi a napodobil přítele. * * * Po klidné noci, strávené ve skladišti vyrazili Maef se Sigim dále po cestě. Již z dálky viděli masivní stěnu, která přetínala jejich směr a u níž končila savana. S povznesenou náladou překonali vzdálenost dělící je od konce jejich strasti a přistoupili ke stěně, ve které se jasně rýsovaly dveře z průhledného krystalu, navazující na stezku po níž kráčeli.
Nahlédli přes hmotu dveří a za nimi uviděli ve žlutém přísvitu jemný bělavý písek, který ležel nafoukán na prahu. Za ním se rozkládaly písečné duny a jen stěží viditelná cestička.
„Ó to né,“ zaúpěl zpěvák a vyčerpaně se opřel o dveře. Ty se pod jeho dotekem s hlasitým zasyčením pohnuly a pomalu zajely do otvoru ve stěně. Sigismund rychle doskočil a na oba dýchl horký suchý vzduch.
„Myslel jsem, že už jsme na konci,“ povzdechl si zjevně zdrcený Sigismund a smutně se obrátil na Maefa.
„Myslet znamená houby vědět,“ pokrčil rameny Maef „a stejně tam musíme.“
Po těchto slovech Gondův kněz prošel dveřmi a Sigi ho rychle následoval. Neušli v horkém pouštním vzduchu ani tři kroky, když se za nimi dveře s hlasitým pufnutím zavřely a neprodyšně je oddělily od zelené savany.
„Je tu trochu horko, bych řekl,“ odplivl si Maef, když dokončil obhlídku místa, kde bývaly dveře.
„Já umřu žízní…,“ začal skuhrat Sigi a ta představa jej evidentně zdrtila.
„Mám obavu, že to asi nestihneš,“ pronesl přiškrceným hlasem Maef a zíral za Sigiho záda.
„Cyniku, jen do mě. Mé srdce puká, když si uvědo-,“ lamentoval zpěvák, ale přestal v půli věty, když si uvědomil, že se Maef upřeně dívá za něj. Pomalu se otočil a oči se mu rozšířily blížící se panikou.
Jedna písečná duna se počala otřásat a z ní se vynořilo klepeto velikosti pavézy. Následovalo jej druhé. Oba přátelé pomalu ustupovali, než se dotkli zády stěny. Před nimi se zhmotnil strašlivý výjev. Za klepety následovalo tělo pokryté suchem a žárem rozpraskaným chitinovým krunýřem z jehož opačného konce trčel nahoru dlouhý ocas zakončený bodcem. Tvor se postavil na svých osm noh a vztyčil se. Před nimi stál štír velikosti dostavníku. S podivným zvukem vyrazil k nim a oči na stopkách se zářili žlutým svitem.
Na svou hřmotnou postavu byl neobvykle rychlý. V mžiku překonal vzdálenost dělící ho od kořisti a chňapl levým klepetem po zpěvákovi. Ten nestačil zareagovat dost rychle a štír ho uchopil za ruku. Bard zařval bolestí, když mu ostré hrany pronikli přes zbroj do těla. Písek lačně hltal rudou krev.
Druhé klepeto švihlo po Maefovi, který se ale nenechal zaskočit. Srazil úder štítem a rychle se posunul o krok vedle. V poslední chvíli, neboť do stejného místa vzápětí dopadl s odporným plesknutím bodec štířího ocasu. Maef neváhal a vší silou udeřil do klepeta, které drželo Sigismundovi ruku. Otřes vyvolal v bardovi strašlivou bolest, ale klepeto, rozdrcené v kloubu povolilo. Sigismund se opřel zády o stěnu a snažil se vyhnat slzy bolesti z očí.
Primitivní predátor, překvapený odporem a bolestí, na chvíli ustoupil a výhružně po-zvedl bodec a zdravé klepeto.
„Vzpamatuj se, musíme bojovat, nebo nás zabije,“ zasyčel udýchaný Maef na bolestí zbledlého Sigismunda. Ten zatnul zuby a začal pomalu obcházet tvora zleva. Ve zdravé ruce třímal svůj dlouhý meč.
Maef se mezitím začal přesouvat na pravou stranu tvora, aby tak získali alespoň nějakou výhodu a tvora zmátli. Štír však už nečekal a rychle se otočil k Sigismundovi, neboť jej považoval za slabšího a chtěl se s ním rychle vypořádat. Klepeto cvaklo v místech, kde měl bard hlavu, avšak ten se již přesunul do těsné blízkosti štíra a mečem jej bodl do prostoru odkud vycházely tenké nohy. Zasáhl místo, kde se chitinové pláty nepřekrývaly a ochromil tak další část útočníkova těla.
Maef využil toho, že je štír natočen na Sigismunda a udeřil ho zespodu do ocasu. Úder kladivem byl drtivý a prorazil slabší destičky, kryjící ocas štíra. Ten se pokusil otočit na původce bolesti, ale zchromlé nohy na levé části těla mu tento pohyb neumožnily. Štír poklesl na břicho. Maef ukročil a s vítězoslavným výkřikem provolávajícím slávu Gondovi jej vší silou zasáhl do míst, kde předpokládal hlavu. Ozvalo se prasknutí. Sigismund do vzniklé praskliny bodl čtyřicet palců oceli a zatočil zbraní, aby způsobil co největší zranění. Štír se zachvěl a v poslední křeči švihl bodce. A jeho čin smrtelné křeče našel cíl.
Maefovi se překvapením rozšířili oči, když mu do ramene pronikl ostrý bodec, pokrytý černým jedem. Zesinal a poklesl v kolenou. Oči se mu rozostřily a jen vzdáleně slyšel Sigismunda. Něco říká? Zrak se mu začal kalit a mlžit, až jej pohltila tma. Maef pomalu otevřel oči a opět je rychle zavřel, neboť ho z jasného světla zabolelo. Pak to zkusil opět, tentokráte se však díval skrz přivřená víčka.
„No vstávej, vím, že jsi vzhůru,“ uslyšel známý hlas a podíval se tím směrem.
„Já, já nejsem mrtev?“ zasípal kněz a prohlédl si rameno. Ránu mu pokrývala čerstvá jizva.
„Ne, nejsi. Stál jsi mě celou lahvičku chultského odvaru. Univerzální protijed na přírodní jedy. Sakra, musel ses nechat trefit?“ klel Sigismund a sbíral si ze země své věci.
„No tak promiň, příště už to neudělám,“odsekl sarkasticky Maef a také se začal zvedat.“A co to zranění?“
„Múza vedla mou ruku, když jsem do tvého zraněním zmítaného těla vpravoval svou moc, neb jak jistě víš, prostý pobíječi much, tak umění léčí nejen duši,“ vysvětlil neznalému knězi Sigismund.
„Hmm,“ zatvářil se kysele Maef a připravil se na cestu. Sigismund se postavil vedle něj a ukázal před sebe: „Tudy můj neznalý příteli, zde cesta jest, jenž uvede nás ku konci této vskutku héroické pouti.“
„Pojď ty pouti, ať to máme za sebou,“ plácl Maef barda po zádech a vyrazil po stezce, přes kterou se přesypával písek, avšak z nějakého zvláštního důvodu zůstávala vždy trochu viditelná. Po půli dne, kdy šlapali nekonečnou pouští v žáru vydávaném žlutými krystaly, zářícími ze stropu, zpozorovali před sebou pohyb. Zpoza duny k nim po cestě kráčeli dva kostlivci, oděni do podivných zbrojí a třímající zvláštní zakřivené meče.
„To vypadá na kopeshe,“ pronesl Maef a uhnul z cesty. Pro jistotu uchopil kladivo pevně do ruky.
„Cože? Já myslel, že jsou to kostlivci,“ podivil se Sigi a taky ustoupil.
„Myslím ty zbraně, můj múzický příteli, neb podoba jejich jest více než zřejmá s toliko obdobnými zbraněmi z Mulhoradu,“ napodobil bardův hlas Maef a sklidil za to opovržlivý úšklebek.
Mezitím k nim kostlivci došli, avšak namísto toho, aby prošli, tak se zastavili a každý se otočil na jednoho z přátel. Stejným, dutě znějícím hlasem současně pronesli:
„Vítejte v pouštní části zahrady. Prosím nechoďte daleko od cesty, abychom nemuseli vaše věci hledat. Jste jen potrava. Vítejte v pouštní části zahrady. Prosím nechoďte daleko od cesty, abychom nemuseli vaše věci hledat. Jste jen potrava.“
Po tomto prohlášení se strážci otočili zpět a odměřeným krokem vyrazili ve svém směru dál a nechali stát udivené dobrodruhy za sebou.
„No to víš, že jo,“ ucedil Maef a pokynul hlavou dál. Když vyšli na vrcholek duny, uviděli pod ní stát budovu z okrově zbarveného kamene, která však jinak byla prakticky obdobná jako ta stojící v savaně.
Došli k ní a zjistili, že i tato obsahuje po stěnách regály, avšak ty byly až na pár věcí a vybavení prázdné.
„Zdá se, že sem moc potravy nechodí,“ utrousil Maef a prohlížel si místo.
„Hmm..to asi ne, ale my se tu můžeme vyspat, než půjdeme dál. Mimochodem, neměl bys trochu vody?“ usmál se Sigi a poplácal svůj prázdný vak.
„Když Divotvůrce dá,“ mrkl na něj Maef a požádal svého patrona modlitbou o dostatek vody. * * * „Zdá se, že nám tam bude asi zima, po tom horku, nemyslíš,“ ukázal Sigismund na prostor za krystalovými dveřmi, který byl světle modře osvícen. Vše tam bylo pokryto vrstvou sněhu a ledu a u paty dveří se tvořily návěje.
Došli sem za necelé dvě hodiny prakticky bez problémů. Pokud se v to nepočítá útok čtyřech dromedárů, kteří dvojici napadli chvíli poté kdy vyšli ze skladiště. Z očí jim zářil žlutý svit a jak se oba shodli, nikdy v životě se s podobným chováním nesetkali.
„Na tuto variantu jsem připraven, Sigismunde Zabijáku dromedárů,“ pousmál se Maef, „díky přízni Divotvůrce nám na druhé straně bude příjemně. Tedy až na místní obyvatele.“
„Tak fajn. Tak abychom snad šli. Zkusíme dnes jít bez zastávky až k další stěně, už mě to tu nebaví,“ pokynul mu Sigismund a Maef potichu pronesl několik slov, jimž poprosil Gonda o ochranu před mrazem pro sebe a svého přítele.
„Jdeme, Divotvůrce je ti nakloněn,“ usmál se opět Maef a zatlačil na dveře. Ty se stejně jako v minulých případech posunuly do boku do stěny a v místě setkání mrazivého a žhavého vzduchu vzniklo velké množství páry a vody.
Dvojice vstoupila do sněhem pokrytých prostor, ozářených světle modrými krystaly na stropě a známý zvuk jim jasně naznačil, že dveře jsou zpět na svém místě. Odhodlaně vykročili. Téměř celý dne šlapali sněhovou plání a nikde nezpozorovali ani živáčka. Dokonce ani dva strážce ne. Díky Maefově kouzlu necítili zhoubné účinky chladu. Minuli budovu pokrytou ledem a sněhem, postavenou z ledových kvádrů. Jak očekávali, uvnitř nalezli jediný meč a starý vak a křesadlo. Ve skladišti se však nezdrželi, ale pokračovali v cestě k předpokládané skalní stěně, dělící je od další části zahrady. Netrvalo to dlouho, a uviděli před sebou očekávanou skalní stěnu i se dveřmi z podivného krystalu. Pospíšili si k ní s očekáváním.
Maef se otočil, aby si prohlédl ledovou planinu a varovně vykřikl. Za závějí se vynořila veliká šelma podobná obřímu tygrovi. Její kožich byl nádherně bílý, protnutý černými pruhy. Oči šelmy modře zářily a tygr vydal dlouhý táhlý řev. Jeho tělo bylo pohublé a kožich pokrytý mnoha špatně zhojenými i starými jizvami. Vycenil tesáky a dlouhými skoky se vrhl ke dvojici.
„Sakra, to je macek,“ utrousil Sigismund a obrátil se ke dveřím.
Za nimi bylo vidět sotva sáh širokou chodbu z tesaných kamenů. Chtěl to říct Maefovi, ale to už byla šelma u nich. Dlouhým plavným skokem se vrhla na kněze a ten se přikrčil za štít. Tygr na něj dopadl a svou vahou jej strhl k zemi. Dvojice se změnila v chumel válející se kotrmelcích v oblacích sněhu. Maef udeřil jílcem kladiva tygra do boku, ale ten to nevnímal a dál se pokoušel dosáhnout zuby k mačcovu krku. Ten se nyní soustředil jen na to, aby mu v tom zabránil, neboť šelma mu byla schopna svým stiskem rozdrtit hrtan.
Sigi chtěl příteli pomoct, ale měl obavu, že pokud se přesně netrefí, mohl by napáchat více škody než užitku, protože se dvojice převalovala se a tam. Maef už krvácel z několika ran způsobených tlapami obřího tygra. Nakonec se mu podařilo vsunut koleno pod hrudník šelmy a vší silou zabral. Podařilo se mu tygra odkopnout a Sigismund, který na to čekal, ho probodl. Krásné zvíře zcepenělo během několika okamžiků.
„U Gondova vousu, málem mě dostal,“ s bolestivou grimasou se zvedl Maef ze země.
„Doufám, že to tu nemá bratříčka. Raději vypadneme. Za dveřmi je chodba, což by mohl být konec. Snad. Doufám,“ odpověděl mu Sigi a podepřel ho. Obezřetně pak došli ke dveřím. Chvíli sledovali chodbu a váhali.
Nedaleko se ozvalo zařvání. V tu chvíli dopadly dva páry rukou na průhledné dveře a ty se pomalu otevřely. Oba přátelé opřekot vběhli do chodby a dveře se po chvíli vrátili na své místo, avšak tentokrát přes ně bylo vidět i na druhou stranu. V zorném poli mladíci uviděli velkého bílého medvěda, který se vrhl do míst, kde leželo tělo tygra. Oba při pohledu na vyhladovělou horu masa polkli a tajně doufali, že se přes dveře nedostane. Nějaký čas čekali, připraveni na boj, ale zdálo se, že zvíře zajímá jen objekt venku.
„Pojďme,“ pronesl do ticha Sigismund a vykročil chodbou. Nohama zvířil obláčky prachu, který před nimi tvořil netknutý koberec.
„Zdá se, že jsme tu po dlouhé době první návštěvníci, řekl bych,“ řekl Maef a vykročil za bardem.
Chodba vedla asi sedm sáhů a pak končila šesti schody vedoucími vzhůru. Na konci krátkého schodiště byly prosté dřevěné dveře, opatřené zámkem a klikou. Vše neslo patinu stáří a nepoužívanosti.
„Uff, snad už jsme opravdu na konci,„ zajásal Sigismund a chytl za kliku.
„Počke-,“ vykřikl Maef, aby ho zastavil, ale v tu chvíli chodbou zaduněl výbuch a oslepil ho jasný záblesk. Prudce do něj narazil Sigismund, kterého odmrštila tlaková vlna obrovskou silou a smetla oba dva v kotrmelcích ze schodů na jednu hromadu.
Maef odstrčil s klením sténajícího Sigismunda stranou a vstal. Když zjistil, že je bard spíše silně otřesen než zraněn a kouř a doutnání vychází spíše z jeho šatů, než z něj samotné-ho obořil se na něj.
„Tupče. Jsi fakt oslí hlava a požírač velbloudích hoven. To, že je něco nepoužíváno, neznamená, že je to B-E-Z-P-E-Č-N-É,“ nadával Maef.
„Já tu umírám... eh.. když jsem tě chránil..eh vlastním tělem.. eh..a ty mi nadáváš?“ vzdychla Sigi a pomalu vstával.
„Hovno umíráš a hovno si chránil,“ řval Maef. „Málem jsi nás oba zabil, u psí prdele. Byla tam past.“
„A už tam není?“ zeptal se ukřivděně Sigi a plácání se snažil hasit zbytky doutnajících šatů.
„Jak to mám sakra vědět,“ odsekl Maef a přešel ke dveřím. Poklekl, vytáhl lampu a zapálil jí, aby měl více světla než vycházelo zpoza krystalových dveří. Pomalu a důkladně prohledával dveře a všechny spoje. Soustředil se na kliku a samotný zámek. Poté vstal a obrátil se na Sigiho, který soustředěně pozoroval svojí loutnu a zjišťoval, zda neutrpěl škodu.
„Není,“ pronesl suše Maef.
„Co není? Jo aha, past… hmmm.. a je určitě zamčeno, to by mě zajímalo, jak to asi otevřeš, he?“ utrousil zčernalý Sigi.
„Mám Gondův univerzální klíč,“ odpověděl Maef a když se na něj Sigi nechápavě podíval, uchopil kladivo a silně udeřil do zámku. Ten se rozletěl na mnoho kousků a dveře se lehce pootevřely.
„Fakt jemná a precizní práce,“ zabručel Sigi a tasil meč. Maef pomalu zatlačil do dveří a ty se zcela otevřely.
Před nimi byla místnost, ne větší než šest krát šest sáhů. U jedné ze stěn stálo velké lůžko vystlané množstvím starých kožešin a dek. Dalším nábytkem byl velký pracovní stůl a křeslo. Dále také skříň na šaty ze zdobeného dřeva a truhlice stojící v rohu místnosti. Stěny byly pokryty plakáty a nákresy zobrazující anatomii různých zvířat a ptáků. Studii jejich koster a svalstva. Na policích, které stály tam, kde nebyly plakáty ani nábytek plavaly v nádobách roztodivní savci a ještěři. Množství vycpaných ptáků a koster bylo zavěšeno u stropu. Vše osvěcovala asi patnáct palců velká modrá koule, ze které vycházelo tlumené světlo, postavená ve stojanu na stole.
„Je někdo doma?“ zažertoval Sigi a nedbal pohledu, který po něm vrhnul Maef.
„Zdá se, že tu dlouho nikdo nebyl,“ usoudil Maef podle prachu a pavučin. „Ale měli bychom to tu prohledat.“
„Jo, to měli. Musí tu být přece nějaký východ, ne,“ pronesl s kapkou zoufalství v hlase Sigi a vrhnul se do prohledávání. Maef ho vzápětí následoval.
Strávili hledání více než dvě hodiny. V truhlici nalezli velké množství peněz sembijské ražby, povětšinou z mědi. Byla jimi takřka zaplněna. U postele byly předměty denní potřeby a zbytky starého rozpadlého jídla. Ve skříni prosté oblečení pro muže. Na stole tlustý svazek pergamenů, na němž bylo rukou psáno pojednání o povaze druhů, mentalitě savců a o podivných experimentech, které však ani jednomu z nich nic neříkali. Přesto se Maef rozhodl tyto listiny vzít s sebou a předat je v chrámu k bližšímu zkoumání. Zdálo se však, že nejcennějšími věcmi v místnosti je podivná světelná koule a stará mapa zobrazující Faerun. Východ však žádný.
„To není možný! Přece se nějak musel dostávat ven,“ řekl zoufale Sigi a plácl sebou na postel.
„Třeba se sem i ven dostával kouzlem, co já vím. Podívej vyspíme se. Ráno uvidíme,“ pokrčil rameny Maef a roztáhl na zem několik dek. Pak přesunul ke dveřím skříň a natáhl se. Sigi chtěl ještě něco říct, ale pak jen mávnul rukou a také se ponořil do spánku. Ve snu jej pronásledovala podivná zvířata, takže to nebyl osvěžující spánek. Maef zavřel svou magickou knihu a vstal z rohu, kde si oživoval některá zaklínadla. Došel k Sigimu, který si vydrnkával tesknou melodii na loutnu.
„Možná, že tu jsou nějaké tajné dveře, nebo něco takovýho. Zkusím jedno kouzlo a uvidíme,“ řekl Maef a začal kouzlit. Po chvilce ukázal na truhlici.
„Tady něco je,“ řekl a opřel se do truhly, avšak ani s ní nehnul. Sigi odložil loutnu a začal také tlačit, ale truhla se nehnula ani o píď.
„Mince,“ pronesli oba naráz a začali po hrstech vyhazovat měďáky ven. Když se po delší době dostali na dno a zaklepali na dřevo nebylo slyšet žádný dutý zvuk, který by očekávali od tajného prostoru.
„Jsi si jistý?“ podíval se na Maefa Sigi, ale ten jen pokynul hlavou a oba se pustili do podrobného průzkumu truhly. Snad za to mohla náhoda, snad štěstí, ale Sigismund zatlačil na jeden z nýtů držící panty truhlice a ozvalo se cvaknutí. Dno truhly poskočilo směrem nahoru. Maef do vzniklé mezery vsunul prsty a zabral. Očekával odpor, ale na dobře promazaných pantech se deska dna, pokrytá zespodu tlustou vrstvou vlny, zvedla a odkryla tak temnou díru se žebříkem. Ze tmy bylo cítit plíseň a chlad.
„Tady máš východ, díky bohu,“ usmál se šťastný kněz na Sigiho.
„Tak na co čekáme?“ oplatil mu úsměv Sigi a rychle si sbalil věci.
Maef pomalu slezl dolu a když dosáhl pevného povrchu rozhlédl se. Žebřík nebyl delší než tři sáhy a vedl kolmo dolů. Sigi si stoupnul vedle kněze. Byli v kruhové, jednoduše tesané místnosti, která byla prázdná. Pouze na jednom místě byly na stěně vyryty ornamenty do tva-ru obdélníku. Uprostřed těchto ornamentů pulzovala barevná mlha a vrhala měkké duhové světlo kolem sebe.
„Teleport?“ zeptal se Sigi.
„Teleport, nebo podobné zařízení. Naše chrámy je používají docela často.“ Odpověděl Maef a prohlížel si úkaz.
„No stejně jinou cestu nemáme, tak co,“ pokrčil rameny Sigi a s taseným mečem vkročil do duhy. Maef ho po malé chvilce následoval. Oba přátelé stáli a kochali se pohledem na přirozený les, který obklopoval malou mýtinu na niž se objevili. Stáli v kruhu z kamenů, ve kterém nerostla žádná tráva, ačkoliv okolí bylo porostlé bujnou vegetací.
Maef se Sigim se na sebe podívali a usmáli se na sebe, pak však oba nevěřícně vytřeštili oči.
„U Gondova kladiva, vypadáš, vypadáš starší,“ zalapal po dechu Maef.
„No, ty taky nevypadáš na jinocha,“ ucedil Sigismund a rychle vytáhl zrcátko. Podíval se do něj a přejel rukou po hustém plnovousu, který měl na tváři.
I Maefovu dříve mladou chlapeckou tvář nyní pokrýval bujarý vous a vlasy měl až po ramena.
„Vypadáme tak o deset let starší. I naše věci, všechno,“ kroutil hlavou Sigi a vyhazoval z batohu ztrouchnivělou železnou zásobu. Pak vytáhl malý vak s vínem a ochutnal. Blaženě zavřel oči a opět si zavdal. „ No, něco je na tom pozitivního.“
„Jen nevím, jestli jsme zestárli mi, nebo i svět kolem,“ škrábal se ve vlasech Maef.
„To teď nevyřešíme, můj starý příteli, leč… cítíš co já? Kouř,“ řekl Sigi a zavětřil.
„Ano kouř, cítím ho. Jde to s tama. A cítím maso,“ souhlasně pokynul hlavou Maef.
Sigi vykročil určeným směrem: „Pak tedy vyražmeš a rychle. Doufám, že to bude alespoň kočovná společnost dívčího divadelního spolku, neb jak si bohužel uvědomuji, byla mi více než deset let odepřena ženská společnost, což ty mnichu nemůžeš nikdá docenit.“
Maef necítil potřebu odpovídat a s prostým pokrčením ramen vyrazil za přítelem. Nekráčeli lesem dlouho, když dorazili na okraj větší mýtiny. Úsměv jim ztuhnul na tváři a dobrá nálada se vytratila. Sigismund pomalu vytasil meč a Maef uchopil kladivo. Oba ustoupili více do stínu mohutného stromu a sledovali scénu před sebou.