Neuvěřitelná dobrodružství...

Kapitola 6 - Únos

Ostré sluneční paprsky, které cítili na tváři, chladil pouze čerstvý větřík z moře. Oba přátelé se po ranních rituálech vydali na portálem přivolaných koních na sever. O noční příhodě příliš nemluvili, neboť byla ještě příliš čerstvá. Maef použil něco ze své síly dané mu samotným bohem a použil ji ke zhojení některých vážnějších ran. Díky tomu se nyní mohli pohybovat poněkud rychleji, než by tomu bylo za normálních okolností. Ihned po krátké snídani ze sebe odstranili maximální množství zbytků modrého prášku, který jim v noci přinesl tolik nesnází.
Krátce po poledni zpozorovali ze severu jedoucí skupinu mužů. Odlesky kovu jim dali jasně najevo, že skupina je ozbrojena, pokud se tedy nejedná o potulnou družinu dráteníků a kovářů. Podle změny směru jejich jízdy usoudili, že úprk ani úkryt by prozatím nepřinesl žád-né výhody.
„Doufejme, že je to skupina vojáků. Pokud jsou alespoň z poloviny tak úplatní jako ti u nás v Tethyru, pak by to nemuselo pro nás dopadnout až tak nejhůř,“ poznamenal Sigi a přesunul si loutnu do pohotovostní polohy.
„nechci vyvolávat žádné konflikty se státní mocí jiného státu, Sigi. Už tak máme pro-blémů až nad hlavu. Představa, že nás stíhá sembijská armáda mě přivádí k zoufalství,“ odvě-til Maef a pohodlně se opřel v sedle.
Netrvalo dlouho a skupina jezdců se přiblížila natolik, že bylo možno rozeznat detaily. Jednalo se o deset jezdců oděných v kroužkové zbroji, se štíty zavěšenými u sedel, ozbroje-ných dlouhými meči a krátkými skládanými luky, vhodnými pro střelbu koňmo. Ozbrojenci měli přes zbroje přehozené rudé tabardy, na nichž byl vyobrazen černý havran v letu a pod ním několik stříbrných mincí. Dva z vojáků vezli za sebou prázdné koně se sedly a postroji.
„Máme štěstí, sembijská patrola,“ řekl potichu Maef.
„Skutečně?“ netvářil se příliš nadšeně Sigi, který jen nerad vstupoval do kontaktu s vojáky či jinými představiteli moci.
Jeden z vojáků s distinkcemi zvedl ruku a zastavil patrolu. Pak popojel k mladíkům, kteří také zastavili.
„Hraniční patrola! Kdo jste a kam jedete?“ zavolal na společníky a obezřetně si je pro-hlížel.
„Mé jméno je Sigismund a tohle je můj přítel Maef. Jsem bard a cestuji do Jizvodolu, abych zde napsal jednu ze svých skvostných balad, kterých jste již jistě slyšel mnoho,“ uklo-nil se v sedle Sigi.
Voják si odkašlal a pokračoval: „Samozřejmě. No, ehm…neviděli jste dnes v noci něco zvláštního?“
Mladíci se na sebe rychle podívali a Maef prohodil. „Viděli jsme modrou záři, nebo něco jako záblesky. Tam na jihu.“
Voják mávl rukou a pokynul k severu, ke směru odkud přijeli. „Jestli jedete dál na sever, mládenci, pak si dávejte dobrý pozor. Dnes v noci na nás zaútočila banda drowů. Tak tak jsme je odrazili.“
„Temných? Co ti tady sakra dělali!“ podivil se Maef a když se podíval pořádně na patrolu, která už přijela ke svému veliteli, uviděl, že většina z vojáků má poměrně čerstvá zranění.
„To netuším, nikdy se tady tak neobjevili. Musím o tom podat hlášení a vy si dávejte dobrý pozor. Teda pokud jste nezměnili názor a nechcete jet na jih s námi,“ odvětil velitel a dal pokyn ostatním vojákům k jízdě.
Maef se Sigim se zatvářili nerozhodně a podívali se k severu a pak za odjíždějící hlíd-kou.
„Na jih,“ pronesli oba současně a vyrazili za vojáky. Když je dostihli, přidali se k veliteli.
„Změnili jsme názor, poručíku,“ řekl s mírným úsměvem Maef, když dojeli velitele patroly.
„Nejsem poručík. Mám hodnost šikovatele,“ odtušil voják a dál pokračoval v tichosti. Mladíci k tomu neměli co dodat a jízda v tichu se jevila jako dobrý nápad. Vojáci odsedlali a roztáhli si polní přikrývky. U táborového ohně zatím dva z nich chystali skromné jídlo. Maef věnoval něco ze svého léčitelského umu k tomu, aby se postaral o nejhorší rány a zmírnil bolesti. Nebylo toho mnoho, protože dnes vyčerpal veškerou moc danou mu jeho bohem, přesto se však setkal s díky a pochopením. I on se Sigim cítili únavu, neboť byli celý den na cestě, a proto byli rádi, že nemusí držet hlídky a starat se o běžné zále-žitosti, které jízdní vojáci prováděli s naprostou samozřejmostí.
Než Maef usnul, uslyšel ve své mysli slova: „V noci to bylo varování. Dej mi co je mé. Odměním se!“
Chvíli přemýšlel, než vyslal své myšlenky zpět: „Nemůžu dávat něco, co není mo-je!“
Už nečekal, že by přišla odpověď, ale mýlil se. O chvíli později se mu opět rozezněla slova v hlavě: „Varoval jsem vás. Bude to bolet. Četli jste co jste neměli!“
Na toto již Maef nereagoval a ani neznámý hlas již neodpověděl. Maef upadl do ne-klidného spánku, ve kterém ho pronásledovali okřídlení démoni a tajemné postavy. Něco po poledni zastavil šikovatel patrolu a ukázal na nedaleký kopec. Za ním se zve-dal sloupec černého dýmu. Vojáci se na pokyn svého velitele roztáhli do vějíře a každý druhý sejmul ze zad luk a založil šíp. Poté se na pokyn rozjeli cvalem do kopce. Maef se Sigim se za nimi vydal jen s chvilkovým zpožděním Nikdo nepromluvil ani slovo. Když dorazili na hře-ben kopce, naskytl se jim pohled na šest vozů, z nichž některé ještě doutnaly, jiné byly již dohořelé. Šikovatel pokynul jednomu z vojáků, který sesedl z koně a lehkým klusem vyrazil ke spáleništi. Na pár okamžiků zmizel skupině z dohledu, avšak vzápětí se objevil a pohybem rukou ukázal, že vzduch je čistý. Zbytek vyrazil za ním.
Obhlídka spáleniště přinesla více otázek než odpovědí. Všechny vozy byly spáleny a s nimi i obsah, který vezly. Tažná zvířata někdo odřezal z postrojů a pravděpodobně odvedl, neboť v přilehlém okolí nenalezli žádnou mršinu. Nalezli několik mrtvých mužských těl a všechny nesly známky násilné smrti a boje. V okolí se povalovalo několik zlomených zbraní a z několika mrtvol útočníci odstranili části zbroje. Maef nalezl i jednu šipku do kuše, která trčela ze zad jedné ohořelé mrtvoly.
„Šikovateli, myslím si, že tahle šipka do kuše nenese znaky elfské práce. Dokonce ani lidské. Je strašně prostá a hrubá. Leč svůj účel splnila,“ ukazoval svůj objev Maef veliteli.
„Hmmm….takže to asi nebyli ti naši drowové. Možná goblini, skřeti nebo banditi. Co já vím,“ odfrkl šikovatel a znechuceně si prohlížel místo masakru. Pak jej upoutalo volání jednoho z vojáků a popošel jeho směrem.
„Veliteli,“ hlásil starý prošedivělý veterán, „nalezl jsem stopy vedoucí na západ k lesu. Dále jsem nalezl dětský povijan a několikero ženských šatů. Žádná dětská ani ženská mrtvo-la.“
Šikovatel zaklel a podíval se k lesu, vzdálenému několik mil. Pak opět zaklel a zavolal na své muže: „Nahažte těla do toho hořícího vozu a pomodlete se za ně. Za hodinu vyrážíme.“
Mladíci se na velitele otočili a Maef se zeptal: „Co budete dělat, šikovateli?“
„Pojedem do Yahaunnu a já tam podám hlášení,“ odpověděl voják a začal upravovat postroj svému koni.
„Počkejte, ale tam…no oni asi unesli ženy a děti. Vy nic neuděláte?“ vyhrkl Maef.
„Ale ano, udělám. Nahlásím, že se na severní hranici pohybují temní elfové, že tu do-šlo k přepadení a zabití civilistů. Pachatel neznámý. Případ uzavřen?“ odpověděl klidně šiko-vatel.
„Ale—,“ nadechl se Maef, jenže velitel ho předešel a podíval se na něj s vážnou tváří.
„Sloužím na téhle hranici už více než deset let. Dnes v noci jsem se svými muži čelil drowům a dva z mých vojáků už se s námi nevrátí. Myslíš, že budu riskovat pochybný podnik se záchranou akcí a ohrozím tak své poslání? Ne! Podívej, i mě mrzí, co se stalo, ale ti unese-ní jsou již nejspíš mrtví. Já musím nahlásit přítomnost temných na hranici. Vy jste civilové, pokud chcete, můžete se na tu bláznivou akci vydat sami. Poskytnu vám zásoby na týden. A dva muže. Ale to je vše co ode mne dostanete,“ řekl šikovatel a zavolal na dva ze svých mužů. Pak se od mladíků oddělil a šel dohlížet na pohřbívání mrtvých. Richard Lok se sklonil nad mrtvým tělem. Posunul si přilbici z čela a otřel si pot. Pak odehnal několik much, které vzlétli z těla a začali mu kroužit kolem nosu.
„Je mrtvá, pánové. Tož a né dlouho. Zdá se, že ju ty svině aj znásilnili. Kurva, chudák holka, co říkáš Hlte,“ ucedil starý veterán, který doprovázel se svým dávným přítelem oba mladíky.
„Říkám, že mě kurva nasrali, Loku. Uškrtili ju, hajzli. A sleduj, tady ju aj pokousali,“ sklonil se nad mrtvou ženou, ležící v trávě nedaleko lesa druhý z vojáků, West Hlt.
Sigi s Maefem na mrtvolu hleděli se znechucením, které se pomalu měnilo v hněv. S násilím se za svůj krátký život setkali již mnohokrát, avšak takováto zbytečná a bestiální smrt jim ježila chlupy na těle.
Hlt pomalu vstal od mrtvoly a rozhlížel se po okraji lesa. Po chvíli sykl a pomalu vy-jmul z toulce na sedlovém postroji luk a šíp. Rychle se pak otočil k jednomu z keřů nedaleko lesního podrostu, zamířil a vystřelil. Pak tasil meče a rozběhl se k tomuto místu. Lok měl tou dobou již v rukách meč, neboť se svým dávným přítelem bojoval nejednu bitvu. Jen o pár okamžiků později se vzpamatovali i oba mladíci a rozběhli se za Hltem. Ten již stál u hustého ke. Jen o pár okamžiků později se vzpamatovali i oba mladíci a rozběhli se za Hltem. Ten již stál u hustého keře a nohou obracel svůj úlovek, z jehož hrudníku trčel šíp sembijské hraniční stráže.
Humanoidní tvor nebyl vyšší než tři stopy. Až na bederní roušku byl nahý. Jeho kůže byla ebenově černá s oranžovým žíhováním. Tvor měl dlouhé ruce a krátké nohy. Nos tvora byl plochý se velkými nosními dírami, podobný gorilímu. Z velké mordy trčely ostré tesáky a po boku hlavy měl velké uši. Ustupující čelo s mohutnými nadočnicovými oblouky naznačo-valy, že tvor nebyl obdařen velkou inteligencí.
„Co to je? Goblin?“ zeptal se Sigi.
„Nevím, ale už je to mrtvý. Hledělo to na nás. A jak se tak dívám, tož má tlamu, tak akorát na to, aby tu holku ožíral. Pěkně smu ju poslal Hlte,“ odplivnul si na tělo Lok.
„Měli bychom vyrazit,“ přerušil hovor Maef. Na to neměl nikdo co dodat a tak nechali těla tam kde byla, přivázali koně na okraji lesa, aby je nezdržovali v hustém podrostu a vyra-zili do přítmí lesních stromů. Prošlapávali si cestu maliním a kapradinami a sledovali stopu, kterou zanechali ná-jezdníci a jejich kořist. Okolní les byl nezvykle tichý. Jen vítr lehce rozpohyboval listoví, avšak obvyklý ruch divočiny nezazníval. Jakoby v okolí nežila žádná zvěř ani ptáci. Čtveřice kráčela v rojnici a bedlivě sledovala okolí, zbraně v pohotovosti.
Sigi všechny zastavil pohybem ruky. Ukázal si prstem k uchu a pak ukázal před sebe. Maef a oba vojáci se zaposlouchali a po chvíli v nezvyklém tichu uslyšeli dětský pláč. Přichá-zel ze směru kam kráčeli.
„Měli bychom si dávat pozor. Už nebudeme daleko,“ pronesl potichu Maef a pevně uchopil kladivo. Ostatní jen přikývli a vyrazili opět na cestu za hlasem dítěte.
Netrvalo dlouho a dorazili k menší mýtince, kde uviděli ležící batole, zabalené v šále. Jen tak tam leželo mezi kapradinami a plakalo. Maef se rozhlédl opatrně po okolí, očekával past. Ani on, ani nikdo jiný z jeho společníků však neviděl nic podezřelého a tak pomalu vy-kročili k plačícímu dítěti. Už byli skoro u něj, když je Sigi, jehož vycvičený sluch byl mno-hem citlivější než ostatních, zastavil.
„Slyším hlasy a blíží se. Rychle,“ sykl Sigi a v mžiku se ukryl za rozložitý dub. Ostat-ní nečekali a i když nic neslyšeli, napodobili jej a ukryli se nedaleko mýtinky. Několik oka-mžiků se lesem nesel jen dětský pláč, avšak po chvíli i ostatní uslyšeli dva hlasy podobné skřípání dvou kamenů.
Ze směru, kterým původně šli se vynořily dvě malé černé postavy, oděné do podiv-ných součástí zbrojí, natřených načerno. Výškou ani stavbou těla se nelišily od tvora, kterého Hlt zabil na kraji lesa. Oba měli hlavy ukryté pod přilbicemi, které jim byly evidentně velké a proto do nich měli vyseknuté přídavné otvory pro oči. Na sobě měli části kroužkové zbroje, kombinované s kovovými šupinami a tvrdou kůží. V rukách drželi černé štíty, které nesly jasné známky zmenšování a podivné zkrácené meče. Obě bizardní postavy kráčely neomylně k plačícímu dítěti.
Ve chvíli, kdy se jeden z vetřelců sklonil k ležícímu človíčkovi, vyskočil Hlt a vystře-lil ze svého luku. Jeho šíp se neškodně svezl po chrániči nosu na helmici, který nyní sloužil postavě jako ochrana hrdla. Hlt hlasitě zaklel. V tom okamžiku vyrazil i Maef a Lok a každý z jedné strany zaútočili na druhou postavu. Ta nestihla včas zareagovat na nečekané překva-pení a úder Maefova kladiva ji vyvedl z míry, ačkoliv se jí podařilo jej vykrýt štítem. Lok využil toho, že byl obránce rozhozen a bodnul svým mečem mezi spoje kroužkové brně a kožené usně. Z těla se řinula krev a postava se zapotácela. Vzápětí inkasovala ránu do temene kladivem a z otvorů pro oči jí vytryskla sprška krve a mozkové tkáně. Tvor padl se škubáním k zemi.
Druhý tvor se již vzpamatoval z překvapení, odhodil zbraň i štít a s křikem vyrazil zpět po svých stopách. Hustý podrost jej dostatečně kryl před Hltovými střelami. Maef si od-plivl a vyrazil za uprchlíkem. V tom okamžiku se vynořil z úkrytu Sigi a složil prsty do po-divného obrazce. Pak pronesl tiché slovo a ukázal na mihnoucí se postavičku v lese. Z jeho prstu vyšlehla magická síla a neomylně si našla cíl. Prchající tvor se začal otřásat neovladatel-ným smíchem a to tak silným, že se nemohl takřka pohnout. Jeho řehtání a hýkání přerušil až zvuk dopadajícího bojového kladiva. Les byl náhle stejně tichý jako před pár okamžiky. * * * „Kolik jste jich napočítali?“ sykl Sigi ke svým dvěma společníkům se kterými ležel v hustém křoví na okraji paseky. Hlt s nimi nebyl, neboť vzal dítě a vrátil se s ním ke koním. Zůstali jen tři a moment překvapení.
„Tři právě zatáhli kus koně do té zříceniny a dva jsem viděl v těch stanech. A tady jich je hmmm…sedm, možná víc,“ odpověděl potichu Maef. Lok jeho počty potvrdil jen pokývnu-tím hlavy.
„Na naší straně je moment překvapení, když se nám je povede zdecimovat hodně rych-le, mohli bychom je zahnat na útěk,“ řekl Maef a dál sledoval dění před sebou.
Na pasece před nimi se rozkládal podivný tábor. Na jeho levé straně stály tři stany pokryté kožešinami a trávou. Před nimi plál velký táborový oheň s rožněm, na němž se však nic neotáčelo. Nedaleko se vypínala stará polozbořené patrová budova, z niž se zvedala roz-padlá věž. Zdálo se, že zde stojí již věky, neboť rozpadající se zdivo bylo rozdrobené a ohla-zené vodou a větrem a rostliny si již dávno našly cestu do zbylých částí stavby. Před vstupem do ruiny viselo na primitivní dřevěné konstrukci několik půlek tažných zvířat z přepadené karavany. Na prostranství se pohybovalo více než tucet černých tvorů s oranžovým žíháním. Stejně jako jejich dva mrtví druhové měli i oni snůšku podivných zbrojí a zbraní.
„Jste si jistí, pánové? Do řiti, dyť těch parchantů je tak pět na jednoho,“ zabručel Lok a otočil hlavu na mladíky.
„Jsou malí. Když je překvapíme a vyřadíme jich co nejvíc. Přece v jejich rukách ne-můžeme nechat ty unesené. Viděls co s nimi dělali,“ odpověděl Maef a pevně uchopil násadu kladiva. Lok jen pokrčil rameny a uvolnil meč v pochvě.
„Takže to provedeme jak jsme se dohodli. Snad se to povede. Poznáte, kdy máte vyra-zit. Bijte co vám přijde pod ruku,“ pokrčil rameny Sigi, kterému se celá situace příliš nelíbila.
Maef se v tichosti pomodlil ke svému bohu a jako odezva mu začala hlavice kladiva zářit slabým světlem. Přízeň Gonda Divotvůrce byla na místě. Zhluboka se nadechl a podíval se na Sigiho. Ten si lehl na záda, na hruď si položil loutnu a začal jemně hrát. Prsty mu přebí-haly po strunách a rozechvívaly je do vzrůstající melodie. Lok i Maef cítili jak jejich tělo po-krývá husí kůže. Tělem jim prostupovala zvláštní energie a zdálo se, jakoby jim Sigiho hudba vstupovala přímo do mysli a jeho prsty se dotýkaly jejich nervů a buněk. Jak melodie stoupa-la, přidal se k tomu jemný nápěv, jenž postupně přerostl v baladu o mocném rytíři a válečném králi McReevovi. Maefovi se zježily vlasy na zátylku a pocítil, že je neporazitelným. Teď byl ten správný okamžik.
Maef vyskočil a rozběhl se směrem k několika sedícím tvorům. Lok, který se cítil stej-ně povzbuzen Sigiho písní vstal, založil šíp a vyslal ho k jednomu z ozbrojenců. Šíp neminul a zasáhl tvora do ramene. Síla nárazu smetla drobného tvora několik stop zpět, kde zůstal bez hnutí ležet. Maef mezitím doběhl k prvnímu z nepřátel a udeřil jej silně kladivem do ramene. Tvor se s bolestnou grimasou zhroutil. Maef nečekal a druhou ránu vedl na hlavu dalšího sou-peře. Křupnutí dalo jasně najevo, že mu prorazil lebku. Tvor zachrčel a spadl do ohniště, kde začal doutnat. Sigiho píseň se nyní hlasitě rozlehla pasekou.
Moment překvapení minul a tvorové se překvapivě rychle vzpamatovali. Pokud byli zděšeni náhlou smrtí svých druhů, nedali to nijak najevo a chopili se zbraní. Několik se jich s křikem rozběhlo k rozpadlé budově a ke stanům. Zbytek se vrhl na Maefa.
Lok podruhé nevystřelil, ale tasil meč a rychle přiskočil k dalšímu z černokožců. Sekl po něm, avšak tvor se vyhnul a zubatým tesákem zaútočil na spodní část vojákova těla. Lok jeho úder vykryl štítem a druhým úderem se mu podařilo tvora zasáhnout do klíční kosti. čer-ný se sesunul k zemi, kde sebou pár okamžiků škubal, než znehybněl.
Maef ucítil po boku pohyb a rychle se tím směrem otočil. S ulehčením si všiml, že mu po boku stojí Sigi s obnaženým mečem v ruce a kryje ho ze strany. Ani si neuvědomil, že sigiho píseň už dozněla. Stále cítil ten euforický stav. Štítem odrazil sek sekerou a bočním úderem zasáhl soupeřův štít. To malého vyvedlo na chvíli z míry, ale než se stihl vzpamato-vat, inkasoval smrtelný zásah sigiho čepelí.
Lok překročil mrtvé tělo a přistoupil k oběma přátelům. Obráceni zády k sobě se ocitli v obklíčení černých těl. Lok s Maefem kryli štíty Sigiho, avšak ačkoliv byli tvorové malí, stále převyšovali trojici počtem a těla tří společníků za chvíli pokrývaly drobné rány a zraně-ní.
V tu chvíli se na scéně objevili dva tvorové, kteří vynesli ze stanu lehké kuše. drob-nými prsty s drápy do nich vložili primitivní ocelové šipky a přes hlavy bojujících vypálili na Maefa a Loka. Jedna šipka se neškodně svezla po Lokově štítu, avšak druhá si našla cíl a za-sáhla Marta do levého ramene. Bolestí se mu podlomila kolena, avšak přinutil se udržet se na nohách. Jeho zaváhání využili jeho nepřátelé a zesílili nápor. Trojici zasypal déšť ran a úderů.
Sigi kopnul jednoho z tvorů oblečeného v podivné zbroji z kovových šupin do obličeje a když tento ztratil rovnováhu, probodnul mu hrdlo. V posledním okamžiku uviděl koutkem oka blížící se čepel a rychle se vrhnul k zemi. V místě, kde před chvílí stál proťal vzduch hrot píky, kterou měl černokožec položenou přes rameno a neobratně s ní bodal. Ačkoliv to v jeho rukách nebyla tak smrtící zbraň jako v rukách zkušeného kopiníka, dokázal s ní upoutat dosta-tečně pozornost.
Tím, že se Sigi dostal z dosahu píky, se však oddělil od ostatních a vzápětí byl obklo-pen několika soupeři. Maef s Lokem si toho také všimli a zvýšili snahu se dostat k bardovi. Maef udeřil tvora bez helmy hranou štítu do tváře a rozdrtil mu horní čelist a nos. Tvor padl mrtev k zemi, ale úder ochromil maefovu zraněnou ruku. Toho využil další černokožec a ude-řil silně zubatým palcátem na meafův nechráněný bok. Rána však nedopadla, protože ji odra-zil Lok svým štítem.
Sigi se zuřivě rozehnal mečem a získal tím trochu prostoru. Par provedl prudký horní sek a když se jej černokožec pokusil vykrýt mečem, svedl úder do boku a zaťal mu čepel hlu-boko mezi žebra. Tvor byl na místě mrtvý, avšak čepel sigiho meče zůstala zaklesnutá v jeho nehybném těle. Bard se zoufale snažil svou zbraň vytrhnout a přitom zůstat na živu. Inkasoval bolestivý zásah palcátem do boku a i když mu kroužková košile zachránila život, cítil, že ně-kolik žeber je zlomených. Pak se mu podařilo zbraň vyprostit a stihl s ní vykrýt další úder. Lokův meč ukončil útočníkův život.
Ačkoliv měli velké ztráty, bojovali tvorové překvapivě fanaticky. Jako matky chránící své potomky nebo jako kněží chránící svůj svatostánek.
Z rozbořené budovy vyběhli dva černokožci a nesli mezi sebou velikou síť. Jen pár kroků za nimi je následoval další tvor, který na pevném řetězu vedl vlku podobného tvora, jenž cloumal a škubal vodítkem ve vražedné touze dostat se k nepříteli. Situace se náhle jevila bezvýchodnější.
Maef se rozhodl snížit riziko a prosmýkl se prořídlými řadami nepřátel. Mohutným shora vedeným úderem zaútočil na střelce z kuše. Ten se pokusil ránu vykrýt nastavenou kuší, avšak úlomky dřeva se smísily s úlomky kostí a mozku. Maef nečekal a rychle zaútočil i na druhého kušníka. Ten však krok ustoupl a vystřelil. V poslední chvíli však zakopl o mrtvé tělo a jeho střela z bezprostřední blízkosti Maefa minula a zaryla se do stanu. Odhodil tedy kuši a vytáhl dýku. S touto výbavou ale nemohl rozzuřenému novici vzdorovat a vzápětí se i on mrt-vý poroučel k zemi.
Lok rychle dostoupil k Maefovi a odrazil neobratný úder píkou. V tom okamžiku se však na ně snesla síť vrhnutá společnými silami obou černokožců. V mžiku byli oba bojovníci znehybněni. Jen s obtížemi vzdorovali soustředěnému útoku zbylých nepřátel. Síť jim zne-možňovala jakýkoliv volný pohyb a nemohli ani oplácet útoky. Jedinou šancí bylo, dostat se z tohoto lněného vězení.
Sigi si mezitím vyměňoval údery s černokožcem ozbrojeným mečem. Zahlédl, jak se k němu blíží další soupeř, který sebou, k Sigiho zděšení, vedl zuřivého vlka. Bard odhodil veškeré duelantské umění a zasypal soupeře prudkými seky. Tvor jen stěží mohl vzdorovat silnějšímu a většímu muži a když jeho obrana polevila, ukončil jeho život Sigi bodnutím do hrudi. Pak se rychle otočil k vlkovi a jeho pánovi.
Odhadl zkracující se vzdálenost a rozhodl se. Opět složil krví pokryté jemné prsty do magického vzoru a zamumlal podivné slovo. Vyčerpal zbytek svých tajemných sil a s lusknu-tím seslal na svou osobu kouzlo. Jeho postava jakoby se rozmlžila a začala v několika obra-zech prostupovat sama sebou. Sigi doufal, že tento jednoduchý trik na chvíli omámí pozornost nepřátel a připravil se na střet. Vlk zaútočil jen okamžik poté, kdy se bard připravil. Sigi jen s obtížemi odrážel zuřivý útok zvířete. Od nevyhnutelného konce jej dělilo jen kouzlo, jehož účinek však útok od útoku mizel.
Lok odhodil štít, který byl zapleten do sítě a uvolnil se z jejího sevření. Volnou rukou uchopil píku, kterou po něm její nositel bodnul a seknul po dotírajícím vrhači sítě. Ten ozbro-jen řemdichem se pokusil úder vykrýt, ale byl příliš pomalý a vojákův meč mu prošel hrdlem. Lok odhodil píku stranou a začal pomáhat Maefovi dostat se ze sítě. I novic odhodil štít a se-třásl ze sebe zbytek sítě. Rychle se nachystal k obraně, když uviděl, jak na vojákova záda míří opět hrot píky.
„Za tebou,“ zavolal na Loka a odrazil útok na svůj bok násadou kladiva. Lok se urych-leně otočil a vykročil. Pak se mu oči rozšířili překvapením a jeho pohled se svezl k pasu. Z břicha mu trčelo ratiště píky. Voják pomalu klesl na kolena a z ruky mu vypadl meč. Svezl se na bok a zůstal nehybně ležet.
Maef zakřičel a odkopl dotírajícího černokožce. Přiskočil k ležícím Lokovi a mrštil své kladivo proti pikenýrovi, který se snažil vyprostit svou zbraň. Hlavice kladiva ho zasáhla do hrudi a on se s rozdrceným hrudním košem zhroutil na zkrvavenou zemi.
Maef se rychle sklonil k vojákovi, aby se podíval, jestli žije a koutkem oka zahlédl za sebou pohyb. Chtěl se otočit, ale nestihl to. Jen pozvedl rameno a úder, který měl zasáhnout jeho hlavu dopadl na rameno. Bolest ho ochromila a Maef se zhroutil vedle Loka.
Sigimu se hrůzou rozšířily zorničky, když uviděl své dva společníky padnout a zbledl. Chystal se vyrazit k nim, když ho do levé ruky zasáhly čelisti dorážejícího vlka. Jeho magická ochrana byla prolomena. Jílcem meče udeřil vlka do čumáku a když sevření povolilo, napo-sledy se podíval k ležícím tělům a pak rychle vyrazil k lesu. Vlk následován zbylými černo-kožci jej následovali. * * * První co Maef uviděl, když trochu zaostřil zrak byla kůžemi pokrytá stěna stanu. Chtěl se posadit, avšak bolest ho vrátila zpět. Je snad v zajetí a spoután? Podíval se na své ruce, avšak nebyly na nich ani okovy ani provaz.
„Chvála bohům, žiješ,“ uslyšel vedle sebe ochraptělý hlas svého přítele. Pootočil hlavu a uviděl Sigiho jak vstupuje do zatuchlého stanu otvorem.
„Co…co se stalo?“ zašeptal Maef a Sigi se k němu sklonil a dal mu napít z velkého měchu ve kterém byla čerstvá pramenitá voda.
„Padli jste k zemi. Tak jsem..no chtěl jsem je odlákat od vás, to je jasný. Utíkal jsem do lesa odkud jsme přišli a oni za mnou. Běžel jsem dál a dál, ale nechtěli se pustit. A tam jsem narazil na Hlta. Šel za námi. Uspal dítě a vyrazil po našich stopách. A když nás dohnali. No…prostě jsme je s jeho pomocí dorazil. Všechny i s tím vlkem,“ odpověděl mu Sigi a sám se taky napil.
„A Lok?“ zeptal se maef, ale Sigi jen zavrtěl hlavou.
„Když jsme se vrátili sem, nikdo už nežil. Kromě tebe. Loka jsme pohřbili a ty malý svině naházeli do jámy v lese. Je mi to líto byl to dobrý chlap. Asi,“ povzdechl si Sigi a otočil se ke vchodu, ve kterém se objevila zarostlá tvář druhého vojáka.
„Mládenci. Dnes s váma ještě zůstanu, ale pokud ráno nebudete chtít odjet, jedu sám,“ pronesl Hlt drsným hlasem a odkašlal si.
„Ale, ale měl jste s námi zůstat, ne? Měli jsme zachránit unesené a oni jsou třeba tam dole,“ nadechl se k odpovědi Sigi, ale Hlt ho přerušil.
„Kýho šlaka je dole, to nevím mladí pánové, ale já tady nehodlám natáhnout brka jen pro nějaký přelud. A hlavně. To děcko už bůhví jak dlouho nejedlo. Musím se s ním dostat co nejdřív do civilizace,“ dodal voják a odešel.
„O jakým dole jste to mluvili?“ zeptal se Maef a i přestože se mu zatočila hlava se posadil.
„No, v té ruině je schodiště. A jsou tam velký kovový vrata. Zkusil jsem je pootevřít. Zdá se, že to někam vede. Tam nosili to maso. Zatím jsem je zabezpečil řetězy. Ale je možný, že někdo živý by tam mohl být. Riskneme to?“
„Uvidíme ráno. Musím se vyspat. Pořádně vyspat. Ráno bych mohl mít dost sil na využití léčivé energie, ale teď by mě zabilo i to kdybych chtěl plácnutím zabít ty mouchy co po mě lezou,“ povzdechl si Maef a zhroutil se do páchnoucích kožešin. Netrvalo dlouho a vyčerpáním usnul. Zamávali Hltovi, který do sedlových brašen nacpal tolik měděných a stříbrných mincí kolik jen mohl. Zdálo se, že tvorové loupili a rabovali, ale cennosti je příliš nezajímali. Nalez-li několik vaků a bedniček s mincemi, které nejspíš patřili přepadeným pocestným a kupcům. Mladíci si z nich vybrali jen několik zlatých a stříbrných mincí, drahých kamenů a pár šperků, ale těžké měděné a stříbrné mince, které tvořily většinu pokladu nechali spokojenému veterá-novi. Bylo toho víc, než kolik stihl za svou službu vydělat. Hlt přislíbil, že se postará o nale-zené dítě a část peněz dá i vdově po Lokovi. Nyní se jim pomalu ztrácel v lese a nesl se za ním jen hladový dětský pláč.
Maef se Sigim se otočili a došli do přítmí rozbořené věže. Před nimi zelo nevelké schodiště zakončené masivními kovovými dveřmi. Obě křídla byla přes madla spoutána řetě-zem. Nad vstupním portálem byla v mechu zarostlá vytesaná písmena. Maef, jehož bůh vysly-šel a který pomocí magické energie zhojil nejhorší zraněn jak u sebe, tak u Sigiho, sešel po vyšlapaných schodech k dveřím.
„Zdá se, že je tu něco napsáno,“ pronesl Maef a strhl mech pokrývající písmena. Sigi pozvedl lucernu a osvítil nápis. Oba pak polohlasem přečetli léty setřelý text. Magická zahrada Leora Willda Přátelé se na sebe podívali a Sigi sejmul ze dveří těžký řetěz. Každý chytil jedno kříd-lo a zatáhl. Panty, jak se zdálo, nesly stopy oleje a tak veřeje nekladly odpor. Před dvojicí se objevilo pokračující schodiště, které po pár yardech ústilo do široké klenuté chodby. Opatrně, krok po kroku sestupovali po schodišti, než dospěli k jeho úpatí. Chodba nevedla daleko, jen asi tři nebo čtyři yardy a byla zakončena malou čtvercovou místností. Naproti chodbě zde byla nejpodivnější věc, jakou kdy viděli.
Přímo před nimi, ve stěně, byl otvor dva yardy na výšku a jeden a půl na šířku. Otvor však byl vyplněn nehladším a nejprůzračnějším sklem či křišťálem. Za ním, na druhé straně se k jejich údivu rozkrádala bujná zelená vegetace. Trávou porostlé prostranství a v dálce, snad i les. Vše uvnitř bylo osvíceno měkkým teplým zeleným světlem.
„Co je to?“ zeptal se v posvátné úctě Maef a prohlížel si podivný úkaz.
„To netuším, ale stopy krve vedou dovnitř. Někde tu musí být tlačítko, nebo páka,“ odpověděl Sigi a začal hledat nějaký výstupek ve stěně. Maef se po chvíli k němu přidal, avšak ani jeden z nich nenalezl nic, čím by bylo možno otevřít podivné dveře. Šlo li to vůbec.
„Zdá se, že tady nic není,“ znechuceně ucedil Maef a Sigi jen pokýval hlavou.
„Ale je to zvláštní pohled,“ vydechl Sigi a opřel se nosem a dlaněmi o průhlednou bariéru. K jeho překvapení se ozval syčivý zvuk a skleněná zábrana zajela do boční stěny stejně hladce jako meč do pochvy. Sigiho vyjevený výraz se rázem změnil v samolibý a obrá-til se na zírajícího Maefa.
„Musel jsem o tom chvilku přemýšlet, ale nakonec jsem na to přišel. Už jsem se s tím-to systémem kdysi setkal, jen jsem potřeboval najít ten správný…mechanismus,“ omluvně zvedl ruce Sigi
Z druhé strany na ně dýchl vlhký zemitý pach prsti a vegetace. Maef opatrně vkročil na měkkou zem, porostlou šťavnatou trávou a nasál opatrně vzduch. Byl teplý a plný vůní a přírodních pachů. Sigi ho následoval jen o chvíli později a postavil se vedle něj. Oba sledovali pás hustého lesa, který se tyčil několik desítek yardů před nimi, k němuž se vinula nepatrná cestička. Zelené světlo vycházelo z několika velkých zelených krystalů vysoko na stropě. Strop se jevil jako součást přírodní jeskyně, avšak jeho výška ani zdaleka neodpovídala krát-kému sestupu, který podnikli po schodišti. Maef se chtěl o tento poznatek podělit se Sigim, když ho přerušil syčivý zvuk.
Oba se jako jeden muž otočili a zahlédli jak otvor, kterým právě prošli mizí za tmavou zrcadlící se bariérou. Ta tam byla průhlednost a čirost. Jediné co viděli byly jejich vlastní po-stavy na pozadí vegetace. Stěna kolem „dveří“ byla porostlá mechem a popínavými rostlina-mi.
Sigi se beze slov opřel o zrcadlo, avšak žádný pohyb ani zvuk tím nevyvolal. Zabušil na povrch jílcem meče, ale neozval se žádný dutý zvuk, který by naznačoval volný prostor na druhé straně.
„Sakra. Jsme tady zavření! A kde to u všech démonů jsme?“ zaklel Sigi a udeřil do zrcadla.
„Řekl bych, že v Magické zahradě Leora Willda,“ poškrábal se na hlavě Maef, pokrčil rameny a vyrazil po cestičce směrem k lesu.
„Nesnáším divočinu,“ zatvářil se nešťastně Sigi a pak odevzdaně vykročil za přítelem.