Neuvěřitelná dobrodružství...

Kapitola 4 - Útěky

Maef našel Sigiho sedět ve venkovním posezení jedné nálevny kousek od přístavu. Přisedl si k němu a podepřel si hlavu.
„Tak co, jak jsi dopadl?“ zeptal se ho bard, ale již dopředu věděl odpověď.
„Hmm, nevezme nás tam. Prý na cestu přes Moře padlých hvězd kolem Pirátských ostrovů nemá dost velkou motivaci. A že ani my ho pravděpodobně nedokážeme motivovat. Navíc prý jede na západ,“ zasmušile odpověděl Maef a napil se z přítelova poháru.
„Takže jsme v háji,“ pokýval hlavou Sigismund.
„No, ještě možná ne,“ ztišil hlas Maef. „Dal mi kontakt na jistého Hermana z hospody Černé oko. Prý nás může spojit s Fellerem, kapitánem lodi Zhouba moří. Ten by prý mohl mít dost znalostí a známostí pro to, aby nás mohl přepravit v klidu kolem Pirátských ostrovů. Asi nějaký korzár, nebo pašerák, ale nemůžeme si vybírat.“
„Pak bychom měli navštívit co nejdříve onu vyhlášenou restauraci zvoucí se Černé oko,“ pronesl Sigismund a vstal. Maef rychle dopil jeho pohár a vyrazil za přítelem, který se právě ptal jednoho z lodníků na cestu k přístavní krčmě. Černé oko byla typická přístavní hospoda. Nízký strop, jehož okouřené trámy tonuly v mračnech dýmu ze špatně táhnoucího krbu a množství dýmek. Podlaha z udusané hlíny byla pokryta starou slámou, která již dávno neměla žlutou ani přibližně podobnou barvu. Několik stlučených desek a sudů tvořilo nálevní pult. U hrubých stolů posedávali zarostlí lodníci, přístavní dělníci a prostitutky. Za pultem stál malý mužík, který ze všeho nejvíce připomínal krysu, kterou právě vytáhli z vody. Ulepené řídké vlasy mu zplihle obepínali hlavu a jeho oči v krysím obličeji těkali po místnosti.
Mladíci se začali prodírat k pultu a vysloužili si za to množství nadávek. Jedna z prostitutek, stará bezzubá ženská, která měla na obličeji více líčidla než celý divadelní soubor, se přitočila k Sigismundovi a zamrkala na něj. „Nechcef fi ufít, fešáku?“
„Nikoliv madam, jsem značně vyčerpán, ale támhle kamarád by si dal říci. Docela se mu líbíte,“ omluvně se usmál bard a pokynul směrem k Maefovi. Vyžilá prostitutka se přesunula k Maefovi a udělala na něj nestydaté gesto.
„Tak fo kofouvku, dáme fi fíflo?“ zavlnila se a olízla si povadlé rty.
„Zmiz mrtvolo,“ otřásl se Maef a odstrčil ji. Šlapka se zašklebila a s proklínáním odešla. Nakonec se jim podařilo se dostat až k pultu a opřeli se o něj.
„Dáme si něco k pití. Třeba víno,“ objednal Sigi.
„Víno nemáme, chcete gořalku?“ zeptal se krčmář.
„A pivo není? Ne? No tak dvakrát tu kořalku,“ přikývl Sigi a sledoval jak barman vzal dva plechové kalíšky a nalil do nich ostře páchnoucí tekutinu.
„Čtyři měďáky,“ houkl krčmář. Sigi mu dal na pult několik drobných mincí a pak ztišil hlas, což v hluku, který tu panoval nemusel.
„Hledáme Hermana. Posílá nás Roid.“
Krčmář se na ně podíval a pak jim pokynul ke dveřím v zadní části výčepu. Když jimi prošli, ocitli se v malém skladišti osvětleném zašlou lucernou. Krysák za nimi zavřel dveře a zeptal se: „Takže vy jste od Roida? Ještě pořád jezdí na Bílém koníkovi?“
„Nevím kdo jezdí na Bílém koníkovi, ale kapitán Roid je pánem Šedého stínu,“ odpověděl Maef.
„Může být. Já jsem Herman.Co chcete?“ opřel se krčmář o dveře a založil si ruce na hrudi.
„Potřebujeme zkontaktovat s kapitánem Fellerem. Měl by jste toho být schopen. Šlo by to?“ začal Maef.
„Možná můžu, možná to dokážu. Zjistím co se dá a dám vám vědět. Kde vás najdu?“ přimhouřil oči Herman.
„Bydlíme u Vyraženého zubu. Tam nás najdete. A, a jak poznáme, že je vzkaz od vás? Pokud teda nepřijdete osobně,“ odpověděl Maef
„Myslím, že poznáte, že je vzkaz ode mě. Čekejte na zprávu. A nyní jděte, mohli by jste tu přijít k úhoně. Je tu dost drsná sebranka,“ zakončil Herman a otevřel dveře. Sigi s Maefem prošli do výčepu a pak se přes dav prodrali ven. Prsatá děva se přitulila k Sigimu, který ladil loutnu. Ten ji oblažil okouzlujícím úsměvem a štípl ji do pozadí. Ta vyjekla a špitla: „Tvého přítele tady před chvílí hledala Bezzubá Mary. Taková vyžilá děvka z přístavu. Je asi divnej, ale ji se to asi líbí.“
„To víš, je ještě mladý a nedokáže ocenit ženskou krásu. A co chtěla?“ zeptal se Sigi a přivinul k sobě dívku.
„Nic, jen se ptala jestli tady bydlí a pak hned odešla. Budeš hrát?“ usmála se prostitutka a zatočila se. Sigi neodpověděl a hrábl do strun. Vyraženým zubem se rozlehla veselá milostná píseň a hosté začali tleskat a dupat do rytmu.
Sigi zahrál ještě několik písní, vzal pár mincí, které k němu přilétli a prohlásil, že se jde připravit před večerním vystoupením. S tímto vyšel do patra za Maefem, který byl na pokoji a četl si.
„Hledala tě tady ta tvoje ctitelka z Černýho oka. Asi jsi ji zaujal. Znepřátelit si starou přístavní děvku je strááášně nebezpečný, třeba tě ukouše bezzubou dásní. Co čteš?“ zazubil se Sigi a nahlédl do knihy.
„Ále, to je kniha o kouzlech,“ odvětil Maef a nereagoval na nemístné poznámky.
„Jojo, taky jsem jednou četl knihu o kouzlech. Jmenovala se Kouzlo milování. Tam ti byli obrázky a návody, že bych se červenal, kdyby mi nebylo už třináct,“ pokýval Sigi a upravil si účes. „Vydělal jsi nějaký peníze a to jsem tam byl jenom chvilku. Obecenstvo dole lační po opravdovém umělci. Jdu jim věnovat trochu svého kumštu.“
Když otevřel dveře, všiml si, že na prahu leží lístek. Stálo na něm: Můžeme uzavřít obchod. Sejdeme se dnes o půlnoci v rozpadlým majáku. Váš přítel.
Sigi si lístek rychle přečetl a přivolal k sobě Maefa. Ten se po chvíli zeptal svého přítele. „Myslíš, že je to od Hermana? Půjdeme tam? Mě se to nějak nezdá.“
„Ani mě ne, asi by se podepsal jinak. Já bych tam--“ chtěl dodat Sigi, ale z lokálu jej přerušil sytý hlas hostinského Bulvy, který dolehl až k jejich pokoji:
„Ále, to jsou k nám hosté. Je to dlouho co jste tu nebyl, seržante. A vidím, že tu máte několik přátel. Jeden, dva, tři, hmm osm. To je nám ale velká návštěva. Ne, seržante, tyhle dva opravdu neznám. Říkáte, že jsou hledaní? Ale samozřejmě seržante, že bych to okamžitě nahlásil, jsem přece zákona dbalý člověk. Klidně si můžete prohlédnout celou hospodu i první patro všechny pokoje, seržante. I se svými ozbrojenci. Já nemám co skrývat a v žádném z pokojů určitě nenajdete nikoho z těch co hledáte. Půjdeme hned, nebo si vy a vaši hoši dají skleničku? Na účet podniku samozřejmě. No, já jsem si to myslel. Tak se chvilku posaďte a pak půjdeme do těch pokojů si prohlédnout, zda tam náhodou není nikdo z těch co hledáte.“
Sigi s Maefem chvíli stáli jako přimražení, ale pak se je popadla horečná aktivita. V mžiku naházeli své věci do vaků a vyběhli na chodbu, na jejímž konci vysadili okno. Chvíli nevěděli co s ním, avšak pak ho ukryli do jednoho z prázdných pokojů pod postel. Okno bylo situováno do dvora hostince a nebylo nijak vysoko. Maef seskočil jako první a když zjistil, že z dvorku, který byl pokryt starým dřevem, nábytkem a jinou veteší, vede úzká temná ulička, pokynul i Sigimu. Ten dolů hodil vaky s vybavením a výstrojí a obratně seskočil za druhem. Než zazněly kroky vojáků na schodišti do patra, oba již utíkali uličkou pryč od hostince. Ulička byla dlážděná starými rozpraskanými kočičími hlavami a jejím středem tekla páchnoucí stružka. Procházeli kolem dveří, které zjevně dlouho nikdo nepoužíval či které tak měly vypadat. Některé byly zabedněny prkny, jiné dokonce zazděny. Podél plesnivějících stěn pobíhaly krysy velké jako kočky a v jednu chvíli se jim zdálo, že pod hejnem hýbajících se kožíšků zahlédli ohryzanou lidskou nohu. Z uličky vedlo několik ještě temnější odboček, avšak raději se drželi této známé. V některých místech byla první patra domů na obou stranách uličky spojeny, takže tvořili jakýsi tunel, nebo chodbu, kterou ulička procházela. Všudypřítomné přítmí dodávalo celému okolí velmi temný nádech.
„Proč po nás šli?“ zeptal se Maef, ale odpovědí mu bylo jen pokrčení ramen a proto dál pokračovali v tichu.
Ulička po nějaké době vyústila na rohu menšího náměstí, jemuž dominoval mohutný chrám se symbolem devítiocasých důtek nad dveřmi. Oba přátelé podvědomě věděli, že zde by pomoc raději hledat neměli. V jedné části náměstí, nedaleko chrámu však zahlédli několik žebráků, kteří jim za pár měděných mincí řekli, která z ulic vede nejspíše k přístavu. Právě se chystali vyrazit, když si všimli dvojice mužů, kteří stáli opřeni o jeden z domů a pozorovali je. Jeden z nich, ten menší řekl něco svému druhovi a vyšel k dvojici. Byl oblečen v rudých kalhotách a bílé košili s modrou sametovou vestou. U boku mu visela zdobená dýka. Obličej měl opálený s nakrátko zastřiženou bradkou tmavých vousů. Zbytek hlavy, včetě míst, kde rostou vlasy měl dohlídka oholené.
„Vidím, že jste se ztratili, pánové. Mé jméno je Lothar, k vašim službám. Měl jsem zde jednání a proto jsem zapadl až sem, na dno kalauntské stoky, jinak bych sem pochopitelně, stejně jako vy, džentlmeni, ani nepáchl,“ usmál se dokonalým chrupem muž a lehce se uklonil.
„Díky, ale my si poradíme sami,“ ucedil Sigi, kterému se servilní chlapík nezamlouval. Lothar se však nechtěl nechat odbýt.
„Ale to si určitě poradíte sami, mladí pánové, o tom jsem v žádném případě nepochyboval. Ale jak říkám já, proč se dřít s károu, když ji někdo může odvést za vás. Proč se tedy budete proplétat tady v těchto temných uličkách sami, když já vás mohu doprovodit.“
„Myslím, že vás tím nebudeme zatěžovat,“ zasyčel Sigi.
„Ale jistě. Mě by to pochopitelně neobtěžovalo, ale nebudu se pochopitelně vnucovat. Nyní odcházím do přístaviště, džentlmeni, do jednoho ze svých skladišť. Kdyby jste cítili potřebu, pak mne vyhledejte,“ opět se lehce uklonil Lothar a odkráčel do jedné z uliček, přičemž mávnul na svého společníka, který se k němu přidal.
Mladíci chvíli počkali, než podivná dvojice zmizela a pak vyrazili za nimi. Tato ulička byla podobná jako většina z těch v okolí. Byla plná špíny, starých krabic a prádla visícího mezi domy ve výši prvního patra. Slunce již prakticky zapadlo a tyto zapomenuté boční uličky postrádaly přepych hlavních tepen a to jakékoliv osvětlení. Chvíli klopýtali v šeru, ale když si Maef poněkolikáté narazil holeň o kus zdiva, zaklel a za pomoci jednoduchým pohybem rukou a několika tajuplnými slovy seslal magické světlo na knot lampy.
„Proč jsi ji prostě normálně nezapálil?“ zeptal se s nechápavým výrazem v obličeji Sigi.
„Šetřím olej,“ pokrčil rameny Maef a dál to nekomentoval.
Sigi náhle uchopil svého přítele za rameno a ukázal mu před sebe do uličky. Maef se zastavil a zastínil lampu. Z temnoty před nimi se ozývaly výkřiky a zvuky boje. Občasné třísknutí kovu o kov a pak dupání směrem k nim. Mladíci se rychle rozhlédli v pološeru a pak se ukryli za několik plesnivějících beden a skříní. Zvuk běhu se přiblížil a tak se ještě více přikrčili. Vyhlíželi jen malou mezerou mezi nábytkem. Po několika okamžicích kolem nich proběhl Lothar a držel se za paži. Sigi s Maefem se na sebe podívali a pak současně zavrtěli hlavami.
Jen několik kroků za Lotharem se pak v jejich zorném poli objevil i jeho společník. Kráčel pozpátku s obnaženým mečem a kryl Lotharovi záda. Nezdálo se, že by byl zraněn, ale vzhledem k přetrvávající tmě nebylo možno rozeznat detaily.
Sigi si přiložil prst k ústům a ukázal opět do uličky. Maef přikývl a tak čekali. Nemuseli dlouho, neboť se z ní s tichým našlapováním vynořili tři postavy oděné v černém šatu. Přes horní část obličeje měli zavázané šátky, v nichž měli otvory pro oči, takže jim byla vidět tvář jen od nosu dolů. Prošli kolem provizorního úkrytu a pokračovali po Lotharových stopách. Těsně za nimi se vynořila ještě jedna postava. Byla stejně oblečená a šátek i jí zakrýval většinu obličeje. Ve slabé odlesku světla proudícího z mezery v okenicích jednoho z domů se zalesklo kovové lučiště kuše, kterou osoba nesla v rukách.
Když míjel oba mladíky, pootočil se zakuklenec k dojicí. Chvíli sledoval místo, kde se ukrývali. Oběma se zatajil dech a na čele jim vyskočili krůpěje potu. Maskovaný muž, jehož bělmo kontrastovalo se temnotou jeho oděvu se jejich směrem usmál a odhalil tak bělostný chrup do vlčího šklebu. Pak pokýval hlavou a v tichosti vyrazil za svými společníky.
Sigi vydechl. „Viděl nás,“ polknul a vstal.
„Viděl, ale asi jsem mu nestáli za to,“ podotkl Maef a dodal, „měli bychom odtud vypadnout. Zdá se, že Lothar s nima měl nějaký konflikt.“
„To je jasný, nezapadl sem. Byl moc výstřední, jako pěst na oko,“ zkušeně dodal Sigi a vyrazil uličkou pryč. Maef odkryl světlo z lampy a chvíli pozoroval svého přítele, jak se v modrobíle pruhovaných kalhotách a šíleném klobouku s pérem probíjí splašky a odpadem v ulici. Pak se vydal za ním.
* * * Maef popadl rozjařeného Sigismunda za košili a táhnul ho ven z krčmy. Před několika minutami dorazili do Černého oka, aby se ujistili, jestli je pisatelem podivného listu skutečně Herman. Zatímco se Maef vydal na výzvědy, bavil přiopilé námořníky a děvky Sigi hrou na loutnu a zpěvem oplzlých odrhovaček.
„Co je? Zrovna jsme v nejlepším,“ protestoval bard, když ho Maef nevybíravě vlekl ven.
„Co je? Co je? Herman řekl, že jestli nevypadneme, zabije nás sám. Prý jsme horký zboží a kolem umírají lidé,“ zasyčel Maef a postrčil Sigiho do uličky.
„Sakra, u Banových koulí,“ klel Sigi, „musíme vypadnout. Najít loď co nejdřív a jet kamkoliv.“ Pak se na sebe oba podívali a naráz vyhrkli: „Šedý stín!“
K molu spíše běželi, než šli a to i přestože zde byla mlha velmi hustá. Šedý stín kotvil na svém starém místě, takže jej našli částečně po paměti a částečně náhodně. Lávka byla spuštěná a tak na ni vykročili. Ještě nebyli ani ve třetině, když se z paluby ozvalo cvaknutí kovové západky kuše a temnotu proříznul ostrý hlas:„Ještě krok, a budete se koupat.“
„Chceme - potřebujeme mluvit s kapitánem Roidem. Tady Sigismund a Maef, bude nás znát,“ zavolal do tmy Sigi a zůstal stát na půl kroku.
„Zůstaňte kde jste,“ odpověděl jim neznámý hlas a utichl. Netušili, jestli je někdo nahoře, tak stáli jako zmražení
„Co tu chcete?“ vytrhl je z tichého přemýšlení hlas kapitána Roida.
„Potřebujeme odvoz, kapitáne,“ zvolal Maef.
„Říkal jsme vám, že na jih nejedu,“ pokračoval Roid.
„Kamkoliv kapitáne, kamkoliv,“ zasípal přiškrceným hlasem Sigi.
„Hmmm…jste docela žádaní, hoši. Je na vás docela slušný balík, teda jako vypsaná odměna. Ale nějak jsem si vás asi oblíbil, takže vás svezu. Jistě ale pochopíte, že o ceně rozhodně smlouvat nebudu. Pokud souhlasíte, pojďte nahoru,“ zavolal jim v odpověď Roid.
Oba nečekali a vyběhli po lávce na palubu, kde stanuli tváří v tvář kapitánovi. Ten ztišil hlas: „ Mým cílem je hoši Západní brána, takže vás tam vezmu s sebou. Sto zlatých za každého. Berte nebo nechte ležet. Vyplouvám za úsvitu.“
Cena to byla sice závratná, ale ani jeden z mladíků nehodlal strávit v Kalauntu už ani den a proto se přesunuli do své staronové kajuty a po nějaké chvíli, vyčerpáni mnoha zážitky dnešního dne usnuli.
Trhnutí lodi je probudilo ze spánku a tak se vyšli podívat na palubu, jestli už vyplouvají. Zjistili, že se loď již vzdaluje z přístaviště, ačkoliv ještě nebyl nejvhodnější čas k odjezdu. Když se zahleděli k molu, uviděli odlesky pochodní a záblesky kovu. Zdálo se, že vyrazili právě včas. Odešli zpět do své kajuty a zbytek dopoledne v klidu prospali. Den vypadal, že bude příjemný a vlažný. Již několik dní byli na cestě a zdálo se, že i zbytek plavby bude příjemný. Oba mladíci stáli na přídi a kochali se sledováním delfínů dovádějících na vlnách. Vedle nich se o zábradlí opřel kapitán Roid a vyndal si z kapsy svou dýmku. Chvíli ji rozdýmával a když se mu to povedlo, otočil se k uprchlíkům.
„Mám obavu, že budu muset změnit směr plavby, mládenci,“ řekl Roid a mezi pokuřováním ukázal na záď. Když se Sigi a Maef otočili pokračoval.
„Již od včerejšího poledne je vidět, že za námi pluje loď. Možná je to jen náhoda, ale tenhle tvar plachty má jen galeona. A barvy…no, zdá se, že se jedná o galonu kalauntského námořnictví. Tahle loď nevyplouvá jen tak. Vyplouvá jen na pokyn Kupeckého vévody. Vy jste, mládenci, museli někoho hodně nasrat, protože jsou-li mé domněnky správné, pak máme v patách válečnou galonu. A ta většinou nepluje na západ a když už pluje, pak rozhodně ne za obchodem,“ řekl kapitán a potáhl si z dýmky.
„Ale my jsme fakt nic neudělali,“ pokusil se hájit Maef, ale kapitán ho přerušil.
„Nehodím vás přes palubu, ani vás nevydám, i když sám netuším proč. Vysadím vás dnes po poledni na pobřeží Sembie. Když půjdete na sever, najdete tam Jizvodol, tak si tam můžete najmout další loď. Když půjdete na jih, dojdete do obydlených částí Sembie. Je mi to jedno. Prostě si pak dělejte co chcete a doufám, že už se nepotkáme,“ s těmito slovy se kapitán otočil a odešel na můstek přikázat změnu směru plavby.
Maef se Sigim jen s povzdechem šli do své kajuty a začali si opět v několika dnech balit.