Střípky Mezoameriky: Zbraně a zbroje

Nekontaktní zbraně

Atl-Atl

Vrhač oštěpů, či jazyce Nahuatl atlatl, je vlastně jednoduchá páka, která pomáhá vystřelit projektil, tenké kopí nebo velký šíp (1,2 až 2,7 metrů dlouhý, 9 až 16 milimetrů v průméru) mnohem větší silou a rychlostí. Projektily mohou letět až 150 km/h, na vzdálenost přes 100 metrů. Nejpodstatnější je však síla hodu, ta se zvyšuje 3-5x.
Atl-atl byl známý už v paeolitu a rozšířil se po celé planetě. Na mnoha místech jej vystŕídal luk, v Evropě se později k podobnému účelu vyvinulo amentum, které však splňovalo jiné technologické požadavky. Vrhač kopí se zachoval pouze v Novém světě a v Austrálii. V Severní Americe jej používala spíš etnika žijící v lesnatých oblastech (případně jako relikt etnika, která žila v lesnatých oblastech) a Inuité. Ve všech komunitách, kde se zachovalo jeho používání, byť pouze jako náboženský předmět, se stal znakem moci a společenského postavení, podobně jako palcát v Evropě.
Atl-atl je tyč 60 cm dlouhá a 19-37 centimetrů široká, která se lehce zužuje. Na jejím širším konci je žlábek pro vložení projektilu (v některých exponátech jsou i žlábky dva). Objevila se i některá vylepšení, kožené úchyty na prsty a závaží, které mohlo sloužit k zvýšení síly hodu a k tlumení typického zvuku zip na woof při vrhu. Nejčastějším materiálem bylo dřevo, kosti a paroží.
Jaké byly tedy výhody atlatlu? A proč se ho Španělé tak báli? Jako největší výhodu můžeme označit schopnost vystřelit projektily o síle mnohem větší než luk, ovšem s menší přesností. Atlatl se používal většinou na vzdálenost kolem dvaceti metrů. Další výhodou je to, že k jeho ovládání stačí pouze jedna ruka. To umožnilo vrhačům zůstat za ochranou štítů. Poslední výhodou je skutečnost, že k jeho ovládání není potřebná síla, ale zručnost. Používat jej tak mohly ženy i děti.
Co se týče projektilů, hroty byly buď tvrzené v ohni (tlacochtli nebo tlatzontectli), obsidiánové, z rybích kostí, mědi nebo pazourku. Některé byly opatřeny i zpětnými háčky. Našel jsem dokonce zmínky, že existovaly dvouhroté šípy i tříhroté minacachalli, tyto "vidličky" se užívaly k lovu vodního ptactva.

Luk

Luk je nástupcem vrhače kopí v Evropě, ne však v Mesoamerice. I zde však luk (tlahuitolli) tvořil nezanedbatelnou součást výzbroje. Jeden a půl metru dlouhý luk, který dostřeli 90-180 metrů, tvořil oblíbenou a obávanou výzbroj Tarasců a Tlaxcalanů. Lučištníci z Teohuacanu byli prý natolik zruční, že dokázali vystřelit dva či dokonce tři šípy najednou.
Šípy (mitl) a válečné šípy (yaomitl) mohly být tupé, tvrzené v ohni, se zpětnými háčky, z pazourku, obsidiánu či rybích kostí. Proti budovám se používaly zapálené šípy (tlemitl). Narozdíl od šípů jiných indiánů však nebyly otrávené, byly však standardizované, což umožnilo zvýšit přesnost a dostřel lučištníků. Tyto šípy byly uloženy po dvaceti v toulci (micomitl nebo mixiquipilli).

Prak

Trojci zbraní na dálku nám uzavírají praky (tematlatl). Ty byly vyrobeny ze sisalového vlákna nebo z kaučku. Praky měly účinný dostřelt 200 a maximální dokonce až 400 metrů. Projektily, malé kameny, se nesbírali na místě, ale pečlivě vyrobily před válkou. Podobně jako šípy či střely do atlatlu tvořily součást pravidelných tributů. A podobně jako na šípy a vrhače kopí, stěžovali si španělé i na neklesající příval dobře mířených kamenů. Někteří Španělé je dokonce považovali za to nejhorší, s čím se mohli na bojišti setkat. Praky používaly zejména nižší třídy obyvatelstva.