Já se s kamarádem Lexíkem nudil v lavici na střední, tak jsme začali hrát cestu bludištěm - jeden nakreslil bludiště na čtvrrečkový papír a druhý měl za úkol dostat se ven, vždycky řekl kterým směrem ze čtverečku jde a "PJ" mu řekl, kde jsou na tom dalším stěny - něco jako mapování po jednom čtvrci.
A protože měl Lexík už nějaké zkušenosti s DrD a četl Pána Prstenů (což jsem zjistil až později), tak tam přidával další prvky, jako past skřeta - já zase přidával dveře ... To usme už zjistili, že potřebujeme kostku, aby se dalo nějak určit jestli se člověk pasti vyhnul nebo jestli skřeta udolal, i když vlastně postava byla ješě pořád nezřetelná. Jen jednou mi napsal pět slov v runách a já si měl vybrat - pak jsem se dozvěděl, že tobyl výber z ras - člověk, elf, trpaslík, hobit, pavouk :-) Runy jsem neznal, ale odvodil jsem si že to první bude člověk a tak jsem si ho vzal (což mi mimochodem zůstalo, jen jednou jsem hrál půlelfa a jednou archanděla. A jednou gnóma, ale to byl gnómský svět.)
No a pak mi tohle procházejí bludiště bylo málo, navíc se zajímal další kamarád Ivan o to, co při hodině a o přestávkách děláme, tak jsem řekl, že udělám větší bludiště i s příběhem a úkolem.
Večer jsem na něm zapracoval a další den tihle dva hráli první skutečné dobrodružství, kdy se hobit s kuší a člověk s mečem vydávají do podzemní skrýše zachránit unesenou princeznu. Unesl ji kapitán stráží, docela sympaťák, protože ji měl rád ... kromě toho to byl "únos" jen naoko, protože princezně se líbilo jeho drsnější mužské chování, takže za únosce ho označil tatíček král.
No, ti dva procházeli podzemím, Lexík co hrál hobita se občas čertil, protože měl zažito, že v DrD hobiz zloděj s obratností 21/+5 a kuší všechno trefí a všemu uhne, zatímco já používal jen odhad schopností a hod kostkou, a hobit pět metrů před střelcem z kuše schytal průstřel nohy jen to fiklo. Navíc natažení kuše trvalo mnohem déle než sek mečem (to taky neodpovídalo jeho vidění světa dle DrD).
No, nakonec princeznu zachránili, přesněji kapitána přesvědčili, aby se oba vrátili (tuším, že to zaonačili tak, aby kapitán řekl králi, že se vydal za únosci a princeznu zachránil hlavně on) ...
O čtyři roky později mi Ivan řekl, že i když hrál jiné hry, tak tohle dobrodružství bylo nejlepší, co kdy hrál. Považuju to za největší pochvalu, co jsem dostal - přeci jen to byla moje úplně první hra.
Teprve o něco později mě další kamarád Hans přivedl k hraní DrD, protože měl PJje a chtěl hrát mága, ale neměl dalšího do party, a když náš PJ odešel, tak tenhle kamarád začal vést hru a hráli jsme já s Ivanem - já člověk hraničář, on kroll válečník. V prvním dobrodružství - to byl Bílý hrad - jsem se pokusil prvního kostlivce ukecat a když nás vyhodil, prostě jsme odešli. PJ Hans mi v té chvíli řekl, že jsme toho kostlivce měli zabít, že tak se to v DrD dělá, takže jsme se prosekali Bílým hradem až k Ahuře Mazdě, jak se očekávalo, a dál hráli podobným stylem, dokud Hans nepověsil PJjování na hřebík a já to po něm převzal.
Pak jsme hráli Shadowrun, Stín meče a pak jsem si udělal vlastní pravdidla. O třináct let později hraju podobným stylem jako na začátku - příběh, který je složitější než se na první pohled zdá a pravidla odpovídají vidění světa, nikoliv obráceně.