Zvířada mají duši? Jestli si tohle přečte náš hlavní záporácký nekromant, tak, slovy klasika: Our world is doomed. DOOOMED.
Prostě mi vodník, který skladuje dušičky v hrnečkách a pod škeblemi (tohle se taky ten nekromant nesmí dovědět, on na to skladování používá speciální předměty a složitý rituál) připadá jako když byli indiáni přesvědčení, že jim foťák krade duše.
A na základě toho by někdo mohl vytvořit pravidla pro krabičku, která ukrade duši, když se do ní podíváš. Jako easter egg dobrý, ale ve svém světě to fakt nechci.
Quentin píše:
Vodníkovi je ukradené, co si o existenci duší myslí pohani, křesťani nebo jiná náboženství.
Tím ale definuješ poměrně dost věcí. Duše reálně existuje, bez ohledu na to co si o ni daný člověk myslí. Dá se s ní pracovat, dá se k něčemu připoutat a nemůže to být nic extrémě složitého, když to nějaká vodní potvora zvládá intuitivně. Každý trochu schopný kouzelník, nebo možná kněz to zvládne taky. Vytvářet pomocí nich nemrtvé? Super. Léčit se? Taky super. U nás se celá tahle zvrácená nekromancie objevila právě když nejmocnější kněz všech dob hledal způsob, jak zabránit stárnutí. Super!
Já jen říkám, že tento vodník je velmi mocná bytost a samotná jeho existence implikuje spoustu, původně asi nezamýšlených, faktů o světě. (A další teorie se nabízejí, jak nademnou někdo psal teorii, že po pozření duše se stává podobnější člověku…)
Zatímco vodní strašidlo, které se s dušema nezaobírá, zapadne bez problémů kamkoliv.