Já žádné skutečné "magické" zbraně neměl. Všechno byly "artefakty", reálně tedy meče či jiné zbraně s duší, buď přímo lidskou (elfí, trpasličí), nebo uměle vytvořenou. Nicméně každý z nich měl nějakou osobnost, byl ovlivňován nositelem a zároveň nositele ovlivňoval.
A samozřejmě u mečů se počítal os tím, že je bude používat někdo znalý boje a nikoliv mentálních praktik a přenosu duševních sil, takže byly dělané tak, aby sílu/energii potřebnou pro své fungování získávaly snadno a nutnosti majitele podstupovat speciální výcvik. Prostě zabít, nasát duši mrtvého, její sílu využít, a nějaké jeho vzpomínky a osobnost ... tak prostě zůstanou v meči. A meč samozřejmě vedl svého nositele k tomu, aby zabil, prostě byl tak "nastaven".
Meč, který nějaký mág dělal sám pro sebe takto dělaný nebyl, protože mág ho uměl dobít sám vlastní vůlí, takže jen potřeboval část osobnosti nějakého šermíře s šermířskými dovednostmi, které by během boje používal. Viděno moderním pohledem prostě appku "Šermíř 3" :-) Žádné duše to nevysávalo, žádná krev nebyla potřeba, bojovník ho mohl ke zlepšení svých bojových schopností mohl použít taky, ale neuměl ho nabít.
Když nad tím přemýšlím, tak pokud bych měl nějaké magické prsteny s opakovaným efektem (používal jsem spíše jednorázové svitky), tak by se asi nabíjely podobně jako ty Quentinovy, jen bych měl jasněji definované emoce, na které by byly nastaveny. A na situaci by nezáleželo, prostě prsten který se nabíjí zoufalstvím se dá nabít stejně dobře ze zajatce, který ví že zemře a není s tím smířen, jako z matky, které umírá dítě na nemoc. I když by k němu mohla být legenda o použití, tedy něco jako "pro nabití nech přítele trpět v bezvýchodné situaci".