Ono je trochu těžký, když od hráčů očekáváš nějaký přístup k věcem, ale zároveň nechceš zasáhnout do jejich hry abys jim to ukázal. To pak ti hráči fakt nemůžou vědět, co od nich chceš. Na Tvém místě bych je zkusil (po dohodě před hrou nebo namátkově ve scénách když by mi to přišlo vhodné) některými těmi typy scén prostě provést a to ideálně tak abych se držel nějakého "kopírovatelného" schématu, který ode mě hráči můžou převzít.
Například: Typově si řeknu že hráči mají problém se scénami pokládání otázek cizím vedlejším postavám. (Alternativně můžou mít problém se scénami konfrontací vedlejších postav atp.) Až příště nastane nějaká situace, v níž se k něčemu podobnému rozhodnou, tak se rovnou připravim a nejspíš je nechám nastoupit v tradičním duchu - ale jen úplně z kraje. V momentě kdy interakci zahájí a už vidím, že to směřuje "špatně" (např. vystřelí na postavu hned z kraje zbytečně konfrontační otázku nebo se po přivítání ve dveřích začnou tvářit, jakože panika a pryč), tak to ihned stopnu a vrátím o krok zpátky. (Proč to vůbec nechat rozehrát? Aby si hráči všimli kontrastu mezi tím jak to začalo a tím, jak to "opravím").
Řeknu (ideálně dřív než hráči stihnou navázat v konfrontaci dál nebo se tvářit, že už fakt odešli) nejspíš něco "ok, moment, krok zpátky prosím, trochu bych to s dovolenim ujasnil..."
Navázal bych typem a premisou scény a záměrem postav v ní. (viz
tady, druhý nadpis). Např. "Takže abych si ujasnil co teď hrajeme - teď chcete scénu, v níž zajdete za touhle postavou, protože si myslíte že sleduje ty tři lidi a chcete si to ověřit a zjistit proč. * A chcete to udělat hned tady v kavárně na veřejnosti. * Takže stojíte spíš o rozhovor než o nějakou křiklavou konfrontaci. * " nebo "Jen abych chápal o co de - chceš scénu ve které si promluvíš s tímhle vědcem *, protože tě zajímá X a Y, * a chceš aby to proběhlo v klidu v soukromí * aby vás u toho nikdo nerušil. *" Všude kde je "*" bych nechal prostor na potvrzení / upřesnění / přehodnocení. Cílem je aby si hráči uvědomili, co vlastně chtějí jít hrát a trochu si nad tím zvykli přemýšlet, komunikovat to a chovat se podle toho záměru.
Když bysme si tohle ujasnili, tak bych adekvátně změnil ten popis a prostě bych tu scénu na začátku zrežíroval i s tou hráčskou postavou až do nějaké další interakce - ale podle toho hráčem potvrzeného záměru. Opět bych nechával trochu odmlky mezi větama aby měli hráči možnost mi to nonverbálně potvrdit nebo naopak opravit. Např.: "Fajn, takže v USA ve třicátých letech podle etikety se asi zvednete, přejdete v klidu ke stolu té slečny, jeden z vás trochu předstoupí, představíš se jako Mirek Dušín a kolegu představíš jako Jarku Metelku a zeptáš se, zda by sis k ní mohl s přítelem na moment přisednout. Potom co se usadíte se vám slečně představí jako Hannan Klus, moderně vám oběma podá ruku jako první, aby vás u stolu uvítala a zeptá se, co si přejete?" Nebo: "Ok, takže přijdeš do hotelu, počkáš si až je ta chodba úplně prázdná, přejdeš ke dveřím jeho pokoje, zaklepeš, počkáš až otevře, představíš se jako Jindra Hojer, potřeseš si s ním rukou, jeho to teda v těch dveřích trochu zaskočí, ale neodporuje a představí se ti jako doktor Heisenberg. Zeptáš se ho jestli bys mohl jít dál, protože by sis s ním rád probluvil o X, vypadá trochu nejistě, ale nechá tě vejít, ukáže ti na křeslo a když se posadíš, tak se zeptá zda může nabídnout burbon."
Kdykoliv bych hráče nechal ať si popis převezme, pokud chce, a naváže na něj sám Pokud ne tak bych ten popis prostě zastavil u nějaké otázky kterou ta vedlejší postava položí a nechal bych hráče ať zareaguje v nějaké a) už započaté interakci a b) z nějakého kontextu. Hráči často mají víc problém interakci navázat, než ji pak odehrát.
Celkově celý tenhle proces má za cíl naučit hráče, aby si rozmysleli, co za scénu vlastně chtějí a že si jí můžou uvést podobně, jako jí uvádím já. Potom co bych to třeba dvakrát udělal bych se nebál se jich na to začít ptát. Třeba: "Moment, takže jen abysme si tu scénu zase ujasnili: co za scénu chceš hrát a čeho v ní chceš dosáhnout? - Aha, ok, uvedeš si to?" Když hráči můžou tu scénu začít nějakým popisem interakce a rozjet to ve směru který chtějí aniž by museli každou výměnu čekat na Tvoje potvrzení, tak by to pro ně taky mělo být o dost snazší.
Jerson píše:
Ono mi to asi ani nevadí - vlastně jsem rád, že nehrajeme fantasy
By ses divil co s hráčema udělá, když do fantasy vložíš nějakou mechaniku typu Morality. Nebo Korupce. Nebo třeba i pitomý Reputace. Nebo když hráčům tohle jen začneš zdůrazňovat a ukazovat jim, co tím vlastně o své postavě říkají. Takové: "Takže jen abysme byli na stejný vlně, ty se prostě v tý hospodě zvedneš, přijdeš k tý elfce kterou vůbec neznáš a nic o ní nevíš, vybafneš tam na ní otázku a potom co se Ti slušně představí a zeptá se, co bys rád, tak vezmeš sekyru a zarazíš jí do stolu u kterýho sedí a začneš na ní křičet? Bez jakýkoliv záminky z její strany? Před celou tou hospodou plnou svědků, o majiteli té hospody a toho stolu nemluvě?" Ostatně teď zrovna sem tomu i věnoval nadpis "Zpětná vazba" v
dvacátý Scénáristice :)