Ad koordinátor:
Jerson píše:
Zcela upřímně - nevím, uvidím. Když někdo nemůže hrát, třeba ho bude bavit posouvat hru ostatním alespoň trochu na dálku.
Pro mne zcela validní odpověď. Pokud počítáš se situací, že může nastat problém s daným konceptem (v podstatě průzkum bojem), tak je to v pořádku. Nebyl jsem si jistý, zda existenci takového nebezpečí uvažuješ.
Ad likvidace "nežádoucí" protivníka:
Jerson píše:
Ještě jednou stručně. Likvidace některých postav ve hře může být náročná, pokud mám motivaci je ve hře udržet naživu, ale nikdy - ani u Hitlera - není vyloučená, pokud ji hráči pojmou jako svůj cíl. Jde jen o to, že některé postavy je nemožné zabít a některé akce není možné vykonat jen na základě okamžitého nápadu, protože v realitě světa Omegy by byly hodně dobře zajištěné.
Rozumím, souhlasím (dle mechanistiky). Trochu se ale vracíme k původnímu dramaturgickému (ale o tom níže).
Ad herní dramaturgie:
Jerson píše:
Jenže tady nejde jen o hráče, jde i o mně v roli Vypravěče. A já jsem byl v pozici režiséra, který napřed natočí Matrix, Šestý smysl nebo Svět podle Prota, a pak jde na tyhle filmy do kina s tím, že by si chtěl užít pocit diváka, tedy to překvapení v průběhu nebo na konci. Ostatní diváci si to překvapení užijou, ale tenhle režisér ne. Mně je celkem jasné, že hráči si ty mnou (částečně) zrežírované scény užili. Ale já si je tak dobře neužil.
Aha. Takhle. Konečně jsem pochopil (teda doufám), co máš na mysli. Tak jasně, pokud jsi něčeho "scénáristou" (ve smyslu scéno tvorném), dramaturgem a režisérem tak pochopitelně nemáš překvapení z té situace. Protože kontroluješ aby se příběh někde nezadrhnul. To je bohužel fakt. V ten moment se budu jako vypravěč opravdu bavit při hře nad zcela jinýma možnostma a překvapení pro mne nebude ta situace (ale jak k ní hráči přistoupili - pokud se nebavíme o RR - a předpokládám, že nebavíme).
Takže jestli tě chápu správně tak, chceš distribuovat režisérské a scénotvorné pravomoci na ostatní spoluhráče (potažmo i dramaturgické), abys mohl zažívat stejná překvapení jako oni (nad vývojem příběhu).
Jerson píše:
Doufám, že už chápeš můj záměr - chci víc scén, které budou nečekané pro všechny, tím jak k nim dojde, i tím jak dopadnou. A samozřejmě je ideální, když budou ještě správně dramatické, ale nikoliv dramaturgické- tedy když drama nebude výsledkem mého zásahu. Vím, že to není snadné dosáhnout, ale výsledek mi přijde o tolik lepší (pro mně, pro hráče to navenek tak velký rozdíl být nemusí), že mi stojí za to takové věci zkoušet i přes všemožné komplikace.
Tohle není o tom, zda to je nebo není správně dramaturgické, ale o tom, zda je nebo není potřeba dramaturgického zásahu. Drama se může samozřejmě odvíjet i bez dramaturgického zásahu v prosté improvizaci. Má to ale pár háčků.
Předně se bavíme o úplně jiném stylu hry! Hry která bráno v kontextu improvizovaného divadla bez scénáře (nikoliv neprávem nejobtížnější herecké disciplíny), nebude mít danou žádnou pevnou osu a žádný pevný bod.
Dovolím si Cimrmanovský krok stranou. Máš nějaké zkušenosti s hraním her bez vypravěče nebo s putujícím vypravěčským portefej? Začal bych u něčeho takového, jak se to bude chovat na méně ambiciózním a grandiózním projektu.
Zrada tam je, že improvizované divadlo operuje s poměrně silně svazujícími zákony dramatu, takže tam ve skutečnosti dramaturgem je každý v každý moment. Tím neříkám, že to nejde. Jen říkám, že zahrát to tak aby se u toho všichni hráči bavili a drama se nerozpadlo do WTF je obtížné a chce to od hráčů disciplinovanost (v podstatě mnohem horší situace, než když několik sehraných hráčů hraje vyloženě proti vypravěči -tedy záměrně boří příběh).
Tohle je už otázka na specializovaného divadelníka s dlouholetou praxí (kategorie Voskovec-Werich-Horníček) ale nejsem si jistý, zda se to dá uřídit při souběžných více scénách (souběžných v herním čase, odehrání v různých skupinách souběžné být nutně nemusí), protože ta pozice každý sám sobě (a všem zároveň) dramaturgem funguje právě proto, že jsem v té scéně a vidí a cítím její průběh (to co vymýšlím nebo opouštím za nápady podle plynutí je irelevantní).
Upřímně je to už nějaký pátek, co jsem spolu naposled hráli někde naživo, takže si nemusím všechno pamatovat do detailů a leccos z toho co si pamatuju může být neaktuální.
Nicméně jak z osobního pocitu z hraní tak i z tvých komentářů k odehranému. Ikonická mi k tomu přijde ta scéna z FF při přednášce se Sebem, kdy jsem mu posloužili jako ilustrační ukázka - v podstatě forbína na zadané slovo obři. Tak ses k tomu sám posléze přiznal, žes vlastně hrál jako šachista a na mojí první vypálenou větu (něco ve smyslu) "A vy si myslíte, že existovali obři?" jsi vzal hodil na ní odpověď, ale dramatický rozvoj jsem vlastně (aniž jsem to tehdy tušil) táhl já.
Pokud by to nebyla krátká scéna, kde se to projevit nutně nemusí (a neprojevilo - neb nebýt tvého přiznání netušil bych to do dneška), tak u delší scény respektive několika scén se to projevit už zákonitě musí.
Dokud je počet táhnoucích a vezoucích přibližně vyrovnaný, tak se to dá uřídit celkem bez problémů, ale v momentě kdy se vezou všichni až na jednoho, tak máme situaci jako u klasického dělení na hráči a vypravěč (kterému se chceš vyhnout), jen možná s tím rozdílem, že dramaturgickou zodpovědnost má možná někdo jiný než vypravěč.
Bez urážky a bez osobního útoku, ale pokud hraješ takto podobně stále, tak bych se takové improvizované hry, kde každý má díl dramaturgické odpovědnosti účastnit nechtěl. Protože pak se dostávám do pozice tahouna nedobrovolně v situaci, která implicité říká, že táhneme za společný provaz všichni. (Opět netvrdím, že vypravěč to musí oddřít vždycky všechno a že se improvizace a hráčské invence využít nedá ani tehdy kdy se hraje hráči s vypravěčem, jen to není takový ten klasicky archaický model, kdy hráči nemůžou mít žádné vypravěčské pravomoci).
To se obloukem vracím k tomu co jsem psal dříve:
Hugo píše:
Nemůžu se, když se na to podívám, zbavit dojmu, že se snažíš zkombinovat přenést zodpovědnost za příběh na hráče (tím, že je deklarováno, to co uděláte formuje příběh - jako hlavní, ne-li jediný faktor). A zároveň u toho uplatňovat railroad (byť primárně po rovině rámce příběhu, který je ale definován vágně nebo spíš hráči zamlčen).
Následující výrok tedy můžu zpřesnit do podoby:
Nemůžu se, když se na to podívám, zbavit dojmu, že se snažíš zkombinovat přenést zodpovědnost za příběh na hráče (tím, že je deklarováno, to co uděláte formuje příběh - jako hlavní, ne-li jediný faktor). A zároveň u toho uplatňovat myšlenku, že když nikdo nemá za příběh zodpovědnost, že ono se to samo (protože takhle přece funguje improvizované divadlo - ne nefunguje, dramaturgy jsou všichni čtyři mušketýři současně, jeden každý sobě i všem ostatním)
Opět není to nic co bych si nějak samovolně vycucal z prstu:
Sirien píše:
Ale od vypravěče prostě čekám, že je jeho práce, aby zajsitil, že a) ve hře bude co dělat, b) že to bude dávat smysl, c) že to bude mít nějakou gradaci a drama a d) že se to bude odvýjet v nějakém zábavném tempu.
Což jsem následně dále rozšířil:
Hugo píše:
I za předpokladu, že vypravěčské pravomoci (a dtto zodpovědnosti) nějak rozbetluju, tak to stejně musí někdo dělat. I kdyby to bylo rozdělené mezi několik lidí u stolu. Jinak ve hře panuje bordel. Děj se zasekává nebo naopak letí jako splašená herka a hráči neví co a jak a kam dřív skočit.
Nejmenší počet dramaturgů ve hře je právě jeden (byť by to nebyl vypravěč). Pokud se zdá, že jím není nikdo, jsou všichni zúčastnění ve hře dramaturgy všem hráčům zároveň. Myšlenka, že dramaturgii za nás obhospodaří Thálie a Melpominé, je fakt mimo.