Vidím to takto:
Dramatický hrdina je cloumán osudem, zatímco ikonický si stojí za svým.
Dramatický hrdina reprezentuje nestabilitu; ikonický je vzorem těm slabším.
Dramatický hrdina má milión přelétavých tváří a žádnou pravou.
... a z druhé strany:
Ikonický hrdina může být spíše ke škodě, když jeho étos přestane být efektivní/aktuální.
Ikonický hrdina může zaspat dobu a vkus, stát se kýčem, a proto bývá čas od času "resetován".
Ikonický hrdina není adaptabilní, je předvídatelný.
Ikonický hrdina nekalkuluje s širší paletou příčin a následků, a proto se může stát obětí, jakmile proti němu nepřátelský dramatik obrátí jeho vlastní zásady.
Aby se jedinec jednou mohl stát oporou pro společnost, tj. funkčním ikonickým hrdinou, musí si prvně najít adekvátní étos, tj. pochopit principy okolního světa, jeho nedostatky i svoji výchozí pozici. Takový průzkum okolí nejlépe provede z dramatického postoje. A pokud už jednou bude zavedeným ve své ikonické dráze, i tehdy by jedinec měl čas od času přecházet do dramatického módu - pro kontrolu, zda-li nesešel z cesty.
Volím tedy možnost C - Něco mezi.
... a maluji si to růžově, protože celá myšlenka předpokládá, že se postavě dostává přiměřeného vlivu; otázkou zůstává, jak moc (a za jakých podmínek) jsou konkrétní (herní) světy a jejich sub-prostředí postavami měnitelné.